Tato stránka shrnuje poznatky o korekci zraku brýlemi. Informace zde uváděné můžou vypadat triviálně, ale často mi trvalo fakt dlouho na ně přijít. A samozřejmě všechno je bez záruky.

Obroučky jsou s klapičkami nebo z epoxidu. Každému vyhovuje něco jiného. Pak mají ještě barvu, průhledná/světlá míň ruší v zorném poli. Proto je taky dobré, aby nožičky byly tenké, pokud mají centimetr a půl, neuvidíte do boku.

Doraz obrouček může být kov na kov, to je dobré, nebo plast na plast, to se mi na obou brýlích po necelých dvou letech každodenního nošení vyžvejkalo a pak se tam musí lepit distanční podložky a je to na prd. OTOH pokud kupujete brýle za 440 Kč (viz níže) tak to že vám vydrží jenom 800 dní nošení je asi v pohodě.

Doraz nožiček plast na plast.

Obroučky mají rozměry, třeba 57 <symbol čtverečku> 18. To první číslo je šířka čočky, to druhé je vzdálenost čoček (~velikost díry na nos), oboje v milimetrech.

Osobně mi přijde, že antireflex nepotřebuju. Naopak tyhle různé kosmické materiály způsobují třeba blbou smáčivost pro vodu a dobrou pro tuky a tak z toho nejde dostat bordel.

• Brýle, ve kterých se dají vyměňovat čočky, a sada čoček různých mohutností. Vyměňujete si čočky dokud nevidíte dobře a pak si to napíšete na recept.
• Autorefraktometr. Přes optickou soustavu rozmítá na sítnici mřížku (near-IR?) laserem, kouká na ni, přeostřuje, a až je ostrá, tak se podívá, kolik tam musel nakroutit. Výhoda je, že tím, že je to mřížka, dostanete hodnotu zkreslení v každém jejím průsečíku, a pak z toho můžete vyrobit čočku (nebo program pro lasercutter), která to zkreslení přesně zruší. Nevýhoda je, že akomodace mu do toho může kecat (snaží se to řešit tím, že přeostřuje třeba na 20 Hz tam a zpátky a akomodace tak rychle nestíhá reagovat; pro přesnější vyšetření pak farmakologickým potlačením akomodace („rozkapání očí“, cykloplegie)). Nepodařilo se mi nikde najít, jakou to má tak absolutní přesnost a reprodukovatelnost měření, takže vůbec netuším, jak se na to dá spolehnout. To by bylo dobré vědět, protože oční lékaři nemají čas a místo zdlouhavého zkoušení čoček pacienta naskenujou autorefraktometem, vytisknou z toho recept a další, prosím.

• Pupilometr. Takový ten plastový bazmek se světýlkem. Vevnitř se zrcátkem přepíná, jestli má divákovi emulovat světýlko v nekonečnu, nebo světýlko ve 20 cm. Ty posuvné věci nahoře jsou posuvná měřítka. Optik se pak prostě podívá skrz, zarovná rysky se středem zornic a přečte si, jak jsou daleko.
• Fix, kamera. V levných krajích nemají pupilometr, takže vám nasadí brýle a udělají na ně fixem tečky, jejichž vzdálenost pak změří. A online optiky vás vyfotí webkamerou s pravítkem a vzdálenost zornic si přečtou.

Radši si zadefinuju dva termíny, jak se oči přizpůsobují pozorování v různých vzdálenostech.

• Akomodace: mění optickou mohutnost integrované čočky, a tím mění ohniskovou vzdálenost. Zdravý člověk dokáže ohniskovou vzdálenost nastavovat třeba mezi 10 cm a nekonečnem a stárnutím se to zhorší na 1 metr až nekonečno. Krátkozraký člověk dokáže nastavovat ohniskovou vzdálenost třeba mezi 5 cm a 25 cm. Takový člověk potřebuje čočku o mohutnosti -4D (snad), aby mohl zaostřit na nekonečno. Nadále se budu zabývat krátkozrakostí, ale vesměs stačí otočit znamínka a bude to fungovat i pro dalekozrakost.
• Fúzní konvergence: otáčí oči směrem k nosu, čímž přeloží obrazy z obou očí přes sebe (z technických důvodů (velikost žluté skvrny) toto nelze implementovat softwarově).

Oba procesy jsou jaksi provázané, ale lze je selektivně částečně potlačit vůlí a úplně farmakologicky (akomodaci atropinem a to druhé radši nechci vědět)…

Další problém nastane, pokud je čočka nebo rohovka šišatá, a celá ta soustava má pak v nějaké ose ohniskovou vzdálenost 30 cm a v na ní kolmé 20 cm. To se řeší cylindrickou korekcí, kdy se ke (sférickému) tvaru brýlové čočky přičte válec s takovým otočením a takovou optickou mohutností, aby chybu vyrušil.

Moje levé oko vidí ostře na 20 cm a pravé na 40 cm, takže bez brýlí nevidím rozumně ani na blízko, respektive můžu si vybrat, kterým okem na blízko budu koukat. Obě najednou je zaostřit nedokážu. Je to opruz.

Mimochodem s tím se pojí ještě problém že rozptylky v brýlích obraz zmenšují a když mám na jednom oku skoro dvakrát silnější, tak už je to trochu poznat. Naučil jsem se to kompenzovat softwarově. Prý se to dá korigovat úpravou parametrů brýlí, čočka se zasadí do obruby blíž/dál, celkově se zkroutí a tak.

Byl mi ukázán optický simulátor, kde se dají nakreslit všemožné skleněné tvary, zrcadla a přidat zdroje světla a pak zobrazovat skutečné a zdánlivé obrazy (tj. to, co mi ve fyzice nikdy nešlo).

A teď se konečně dostáváme k tomu, co mě donutilo tuhle stránku sepsat (1, 2).

Jak už jsem napsal, defaultně ostřím na 20 a 40 cm, a lékařem předepsané brýle to zkorigují na nekonečno (takže pak normálně vidím venku a tak). Jenže já 40 % svého života čumím na něco co je vzdálené 70 nebo 30 cm, takže permanentně akomoduju nějakých +2 až +3D. Pak si ještě přečtu o tom, jak je to škodlivé (no minimálně to unavuje). No není kravina pořídit si silné brýle, jejichž účinek pak musím většinu času částečně potlačovat?

Svěřil jsem se s tímto svému očnímu lékaři, a ten mi místo brýlí -5 a -3D napsal -4 a -2.25 (jenže tohle nechcete zmenšovat proporcionálně…) a na receptu zaškrtl checkbox „na blízko“, což způsobí, že při výrobě brýlí vám naměří PD na 20 cm, která je menší než normálně, což je taky úplně špatně, viz dále. *Sigh*, už podruhé jsem měl pocit, že bych udělal líp, kdybych místo na polikliniku chodil do medlabu. Naštěstí jsem tu objednávku stihl abortnout.

Takže jsme se rozhodli jak silné čočky si do brýlí na počítač a na čtení dáme, a teď k PD (pupilary distance). K tomu pozorování, že ještě víc než akomodace (ostření) na blízko nám vadí fúzní konvergence. Nebo alespoň já to tak mám.

Ideálně bychom tedy chtěli, aby oči byly defaultně rovně před sebe, a pomyslné paprsky, které vrhají, byly zakřiveny mírně k sobě. To řeší optický hranol a v brýlích se skutečně používá, typicky na korekci neléčitelné šilhavosti (pokud někomu ujíždí oko beznadějně mimo, hranolem mu zalomíme obraz aby koukal před sebe). Přičíst k čočkám hranol je prý netriviální a drahé, ale naštěstí si uvědomíme, že přičtení hranolu a posunutí rozptylky je vlastně totéž. No a tak si spočítáme, že když PD zvětšíme o 2 mm na každé straně a máme zmíněné brýle -4 a -2D, naindukovali jsme (pozor, na Wikipedii si občas někdo plete jednotky) 1.2Δ. To není moc, ale neměl jsem odvahu tam na první pokus dát víc. Teď po více než roce říkám, že v dalších brýlích klidně dám.

Další Google-research ukáže, že se optici dělí na dvě skupiny, jedna pacientům prizmatické korekce (a obecně i dioptrické) dává, a druhá se jim je snaží dávat co nejméně, aby jim prý okohybné svaly nezakrněly a na brýlích se „nestali závislými“. Osobně na brýlích bohužel závislý jsem z jiného důvodu (jak už jsem psal, bez nich vidím jedním okem na 40 a druhým na 20 cm, takže jsem prostě nepoužitelný), a takto vygenerovaná prizmatická korekce je navíc velice neúplná (to byste na monitor potřebovali displacement 65 mm na 70 cm (pro tyto hodnoty PD a vzdálenosti monitoru), tedy neskutečných 9Δ).

Tak a teď by mě zajímala odpověď na jednoduchou otázku: proč to takto nedělají všichni? Pokud osmihodinové zírání na blízko skutečně škodí (čekal bych, že jo), a je doporučováno se pravidelně podívat do dálky, proč nejsou naprosto běžné brýle, které to dívání do dálky nafejkují?

Related links:

• https://www.google.cz/search?q=vision+improvement+by+hormetism
• https://adlens.com/technology/alvarez-lens/
• https://www.eyejusters.com/

Aktualizace: V Nature vyšel článek, kde tvrdí, že boom krátkozrakosti není způsoben dlouhou akomodací na blízko, ale nedostatkem světla. Prý dekorelovali „lidi co si často čtou jsou víc vevnitř a tam je méně světla“ a následně objevili, že osvícení snižuje protahování oka (což je prý ještě běžnější příčina krátkozrakosti než příliš mohutná čočka).

Na okrajích velkých (mám rád velké brýle, abych měl velké zorné pole) silných rozptylek se projevuje chromatická aberace. Poprvé jsem si toho všiml na střední při hudebce, protože je to krásně vidět na klávesnici piána.

(Klávesy, počítačová simulace. Ta modrá se stejně nevejde do sRGB gamutu, takže tady nejde reprodukovat.)

Má to i další zajímavé důsledky, například:

• LED displej na Kongresovém centru (při cestě po Nuseláku z centra) vidím jako maďarskou vlajku, i když je ve skutečnosti bílý. (je to zjevně fejková bílá z červené a zelenomodré, řekněme tak 500 nm)
• Když mám na okraji zorného pole dvoubarevnou ledku, která bliká střídavě oranžová a modrá (spolužákův notebook tohle dělá), tak vidím každou barvu na jiném místě

A příště si povíme třeba něco o autismu.