Ihned po příchodu na ZVS jsou nováčci nejprve asi 1 měsíc cvičeni v tzv. přijímači, kde je jim veleno vojáky z povolání a oproti pozdějšímu zařazení na rotách je zde prováděn relativně intenzivní výcvik a neexistuje zde mazárna, neboť vojáci stejného nástupního termínu nejsou zde společně s déle sloužícími vojáky „mazáky“. Vyskytne-li se zde nějaký případ toho, co znají ZVS neznalí pod pojmem „šikana“, jedná se vskutku o šikanu podobnou té civilní zaměřenou proti nějak odlišným („svojským“) vojákům. Ta se zde ovšem vyskytuje pouze ojediněle, protože vojáci jsou zde příliš krátkou dobu na to, aby jeden věděl, jak druhému vlézt na kobylku. Za mých časů se jednou stalo, že mezi nás přišel takovej menší kluk, kterej byl trošku inteligentnější než průměr a na kavalci si hodně četl knížky. To hned popudilo jednoho anorektickýho souseda, kterej se furt mezi ostatníma vytahoval, jakej je to pravej vesnickej chasník. Tak proti němu furt štval a jednou mu poškodili postel tak, že, když si na ní lehl, tak se pod ním podlomila a ten s ní spadnul dolů. To mne popudilo, a protože jsem měl fyzičku asi druhou nebo třetí nejlepší z celýho nástupáku, tak sem za tim „provokatérem“ šel a řek sem mu, že, jestli tady někoho začne šikanovat, tak mu rozbiju hubu. Ten už nic neříkal, nic nenamítal a dal pokoj až do konce vojny. Gumy mu sami řekli, že je zakomplexovanej, a že si tu nemá co na někom léčit komplexy. Aby si tu ňákej blbeček šikanoval někoho jenom proto, že si někdo čte, to mi jako vš fakt vadilo.

1.2. Služba na rotách

Asi po měsíci přijímače je voják přiřazen na roty, kde již slouží spolu s „mazáky“. Zde je podroben tzv. „mazárně“. Mazárna rozhodně není pouze vojenská obdoba obyčejné civilní šikany, šikana je pouze donucovacím nástrojem mazárny. Nástroje šikany (psychického a fyzického nátlaku) byly za mé služby (03/04) již ohromně redukovány (tak o 2 řády), oproti tomu, co bývalo zvykem za období komunismu (snad i nějakou dobu po revoluci 1989) a co je dodnes zvykem v Rusku (odkad se občas něco dostane do médií) (tam je pořád ještě tak 17 zavražděných při šikaně měsíčně), případně i v jiných zemích.

1.3. Povinnosti myši vůči starýmu

Za mé služby existovaly tyto povinnosti „myši“ vůči „starýmu“: Myš se nesměla válet na vojenské posteli („béčku“), musela mít upravený stejnokroj (př. všechny knoflíky), hlásit starýmu počet jeho dní do civilu, případně říct oslavnou básničku na něho a musela na požádání starýho otevřít svoji skříňku ke kontrole pořádku (což bylo z těchhle píčovin ještě nejvíc „ponižující“), případně plnit drobné „píčovinné požadavky“ nějakého starýho dle jeho momentální nálady. Výkon těchto „povinností“ myši vůči starýmu byl nazýván „plněním“. Starým bývalo řečeno: “Ta myš si vzorně plní“. Za mé služby platilo, že jednu myš, by měl při jedné akci „šikanovat“ (= spíše otravovat) pouze jeden její starý (každá myš měla přidělena svého starého), případně nějaký jiný jednotlivec. Bylo to určité pravidlo cti, aby se myš případně mohla bránit podle pravidel fair-play (1:1) ale především aby se jeden starý dokázal naučit správně ovládat (především psychologicky) a řídit svoji myš (zřejmě pro válečné účely). Toto pravidlo bylo občas slovně připomínáno, bohužel bylo často překračováno, obzvláště vykonávali-li staří „šikanu“ se značnými promilemi alkoholu v krvi nebo proti nějakému „neplniči (ten, co odmítal plnit si)“. Za komunistické vojny, kdy kolektivismus byl státním náboženstvím, bylo toto pravidlo často překračováno ohromně neférově (4:1 a výše). Byl-li poměr vyšší, myš většinou neprotestovala, brala to na základě „psychologie podvědomí“, že staří ho mají „tak rádi“, že je jich proti ní tolik, takže je lepší neprotestovat a podřídit se (to není přímo v rozporu s ideologií mužnosti) a pak se stát třeba jedním z nich (součástkou mužstva). Myš si řekla: Když je jich tolik proti mně jako jednotlivci, tak je to neférovost, tak to není dobré proti tomu bojovat, to je lepší podřítit se, protože se vždy jako myš pak můžu vždycky vymlouvat na to, že mne přemohli v přesile a za to dostanu sympatie od všech těch, co taky podlehli a nechali se ovládat. Staří byli zase rádi, že odbojnou myš nakonec zpacifikovali, byť v přesile tedy neférově, a přinutili ji k tomu, co sami taky museli prožít, tak se opět mezi všemi záklaďáky začala šířit ta sympatie mezi zlomenejma a utlačovanejma ale hlavně ne bonzákama, která je tak příznačná pro většinu vojenskejch záležitostí po celým světě (i ve válečnejch situacích). Je tedy evidentní, že neférový přesilový boj býval často zneužit pro vyvolání vzájemných sympatií mezi utlačovanejma a zlomenejma místo toho aby vedl k zocelování odporu jednotlivce proti jakémukoliv svinstvu. Je tedy evidentní, že ti, kteří takové stavy mysli (sympatie mezi utlačovanýma a zlomenýma) záměrně mezi záklaďáky šíří a využívají je ke kdovíjakejm cílům (třeba podpora vydírání a korupce ve společnosti, zastrašování právně uvažujících občanů, podpora nezákonných kolektivistických utopií), myslím tim gumy (nebo totalitní režimy), si zahrávaji s pěkným svinstvem, který by třeba mělo pozitivní smysl za války nebo jiné bojové situace, ale na základní vojenské službě v době totálního míru a demokracie nemá tohle svinstvo co dělat.

1.4. Odpor a trestání

1.4.1. Výkon šůrování

Pokud si myš myslela, že se nenechá ponižovat (plnit si), následovalo „potrestání“. Starý pronesl:“ Neplníš si, tak tedy trest. (Nebo). Ty si neplníš, mazlák“. Byl-li voják vzpurný (tzv. vzpurňák, rebel), býval tedy trestán. Za mých časů se jako prakticky jediný prostředek trestu používalo šůrování.

Obr.1: Husitští partyzáni při bouchání mazláku. Tak tenhle hnus museli myši pracně uklízet

tak dlouho, dokud nezaplatili pětistovku, pak to jako mazáci oplatili novejm myším.

Obr.2: Stanoviště dozorčího roty (tzv. stolek), odkud dozorčí řídil rajóny

Ve večerních hodinách po dobu cca 0,75 hod byl vykonáván dle rozkazu úklid prostor roty (tzv. rajóny). Podle denního rozkazu velitele byly určeni záklaďáci, kteří budou daný úklid provádět a to jim bylo přečteno při nástupu. Dozorčí roty s jeho pomocníkem měli za úkol: starat se o to, že nikdo nebude dělat v určených prostorách bordel (tj. dávat tam i mazlák) a dále pak veleli určeným vojákům při výkonu provádění úklidu (rajónů). V jejich pravomoci bylo dohlížet, aby prostory byly dokonale uklizeny, neměli právo volit rajónistovi prostředky úklidu (na vytírání podlah: voda, desinfekce, čistící písek, mazlavé mýdlo (mazlák)). Staří využívajíce neznalost myší často záměrně lhali myším, že toto v pravomoci dozorčího roty je, čímž pak myš konala úklid mazlákem s vědomím, že to není „šikana“, ale že je to v souladu s rozkazem od dozorčího roty. Mazlák je mazlavé mýdlo používané k mytí podlah, je to nechutná ohavná kaše, která se nanese na podlahu, pak se rozetře a smývá vodou. Šůrování je poměrně nechutná, otravná, namáhavá a zdlouhavá činnost. Úklid plochy 6x6 m, kam byl nanesen asi kýbl mazláku, může trvat až tak 4 hodiny, což mnohonásobně překračuje dobu určenou k vykonávání rajónů. Nejoblíbenějším trestem bylo to, že nějaký starý (někdy obzvláště v dobách komunismu po dohodě s gumama zařídil trestanému rajóny) rozpatlal po prostoře mazlák a trestaný to pak musel dlouho uklízet a bylo mu lháno, že dávání mazláku je z rozkazu dozorčího roty a tedy podle vojenských pravidel. Trestaný to podle pravidel musel (i když vlastně nemusel, protože dozorčí to neměl připustit) vykonat, a pokud by věděl, že jde o „šikanu“, mohl si to až po vykonání rajónů třeba pěstně vyřídit se zadavatelem. Existuje pravidlo základního řádu, že rozkaz musí být nejprve vykonán a pak teprve si může dotyčný stěžovat. (Za válečného stavu by to jistě mělo logiku, případné komplikace při vykonávání rozkazu by zřejmě nikoho příliš nezajímaly.) Na druhé straně dozorčí roty, zpozoruje-li, že někdo dává na podlahu mazlák, měl by mu v tom zabránit, nebo to hlásit (ale to by bylo podle vojenské logiky bonzování) gumě (SOD – stálý operační dozorčí), takže v případě, že dozorčí roty je myš a zadavatel mazláku starej, dozorčí roty požaduje, aby mazlákovou komplikaci řešil rajónista sám (dozorčí roty je z hlediska mazácké ideologie v tom jaksi nevinně): buď rajónista podlahu prvně vyšůroval a pak si to pěstně řešil se zadavatelem nebo to sám šel hlásit gumě (SOD), to je sice v rozporu s ohlašovací povinností dozorčího roty, ale slouží to k tomu, aby bylo možno jednoznačně označit rajónistu-odmítače za bonzáka a dále již tak s ním jednat. Je tedy zřejmé, že takovéto bonzáctví nemá s tím civilním pranic společného (viz níže). Na konci doby určené k vykonávání rajónů přichází guma SOD a kontroluje, jak byly rajóny vykonány. Jsou-li problémy, měl by být potrestán dozorčí roty (např. nebyl-li rajón uklizen) a následně rajónista. Nevykonání rajónů tedy neujde postihu ze strany gum (SOD) a je následně řešeno druhého dne velitelem roty. Existovalo mnoho dozorčích roty, kteří dávání mazláku starejma nepřipustili.

1.4.2. Nemožnost nevykonat úklid rajónů, jinak než přes gumy

Nešlo zabránit jinou cestou než samovolným zásahem gum (po upozornění dozorčím roty), aby nemusel rajónista rajóny vykonávat. Sám jsem zcela zíral a nemohl jsem to na základě svých představ o vojně z předchozího civilu pochopit, že mnozí staří, když mě otravovali nějakou píčovinou, a já je pěstně atakoval se vůbec nechtěli prát (cha, cha v jakém to rozporu s komunistickými filmy o správném řešení chlapských sporů na vojně, ale třeba to tam tenkrát tak bylo, kdož ví) a řekli, že jako staří mají právo toto považovat za útok na vojáka a půjdou to ohlásit gumám a budu z toho mít průser (že by to byli bonzáci?). Zcela jsem zíral, ale fakt to tak fungovalo, a kdo by bil někoho, kdo se nechce bránit. Většinou se vymlouvali, že v kasárnách by to byl problém, a že se to může vyřídit třeba druhý den večer někde před kasárnama a nebo za 2 týdny, až se vrátí z dovolené, před ní prej nechtějí mít nějaké problémy. Takže nakonec musel voják stejně šůrovat a pak teprve řešit problém.

1.5. Fyzické řešení sporů

1.5.1. Mezi myšema a starejma

Fyzické pěstní řešení sporů bylo za mých časů (v rozporu s dobou komunismu) zcela vyjímečnou záležitostí. Vojáci zřejmě nechtěli zbytečně dávat najevo příliš svoje bojové dovednosti, neboť se báli, že v prostředí, kde by v případě prohry pak mohli být napadány i v mnohonásobné přesile kdokým (vojáci kupodivu často moc férově nebojovali), to není příliš chytré řešení. Co jsem viděl na internetu, tak za komunismu, když fyzicky zdatná myš (třeba boxer) rozbil hubu mazáckýmu otravovateli, tak ten ne, že by se mu to snažil oplatit, ale poslal na něj třeba 4 – 6 starejch a ty mu dávali deku tak dlouho, až se přizpůsobil (inu kolektivní výchova, ať dou sloužit k Putinovi nebo třeba k Mugabemu do Zimbabwe k CIO(zimbabwská tajná policie)). Při útoku myši proti starýmu se staří často vymlouvali na nemožnost rvačky v kasárnách, a že se to může vyřídit druhý den nebo za několik dnů před kasárnama. Je pravda, že šlo-li o spor kvůli nějaké hovadině, kvůli kterej by rozbil člověk držku otravovateli hned na místě, souboj se druhý den před kasárnama nekonal, protože oba už vychladli, ani jeden už neměl chuť se kvůli tomu prát a i okolí je od toho velmi odrazovalo. Starej většinou začal „dělat na myš hodnýho“, což myš taky zbavilo potřeby prát se. Za celou mou službu, proběhla jedna rvačka mezi záklaďaky mimo kasárna a to snad ještě bylo tak, že několik ožralých vojáků dalo „chlapsky“ jednomu do držky, za to, že prej po povýšení na četaře dělal moc velkýho machýrka. Fyzický odpor myší proti starejm byl za mně naprosto minimální, jednak se nebylo o co prát, když povinnosti myší vůči starejm byly minimální (na úrovni mateřské školky), jednak obě strany nechtěly příliš dávat najevo svoje bojové dovednosti. I staří používali fyzické násilí jen zřídkakdy. Každý si radši chtěl ten rok odkroutit a moc na sebe neupozorňovat, aby nebyly nějaké komplikace. Možná, že se báli i toho, že na to přídou gumy a bude z toho velkej průser, ale podle mého názoru bylo v kasárnách dost prostor, kde se dala ňáká ta rvačka zvládnout dost dobře, neb gumy byly hodně daleko, většinou na soďárně.

1.5.2. Myš vs myš, starej vs starej

Radikálně odlišná byla bojová situace mezi vojáky stejného nástupního termínu. Tam pokud se někdo někoho dotknul, byla z toho vždycky férová „rvačka o čest“. Jeden třeba po druhým hodil kůrkou chleba, druhej mu to vrátil CDčkem a byl z toho vyvrknutej kotník, nebo „pád ze schodů“. Celkově lze tedy říct, že na rozdíl od doby komunismu (co se vypráví v hospodách) bylo fyzické násilí v kasárnách i mimo zcela naprosto ojedinělým jevem a to proto, že: Nikdo se nechtěl zbytečně moc prezentovat, pokud vyloženě nemusel, hlavně aby náhodou neprohrál, možná se někteří báli i postihu ze strany gum (i když to možná byla jen zástěrka).

1.6. Psychický tlak

Asi nejvíce se staří vyžívali ve studiu metod psychického nátlaku, který předtím odkoukali od svých předchozích starých. Mezi to patřilo: Hrozba převahou: my jsme ty staří, máme v tom zkušenosti, kdoví, jestli nespolupracujeme s gumama (zřejmě jsme dohromady jedna armáda), který už tě „vzpurňáku“ taky nemaji rádi, můžeme ti od nich případně zařídit peklo a budeš pěkně „zadrhávat“. Málokdo se nám vzepře, to už musí bejt opravdu třída, a to ty asi nebudeš. I když sice „vzpurňáky“ nejprve přesvědčovali fair-play (1:1), v případě delší neúčinnosti nakonec klidně použili (několikanásobnou) přesilu. I když na jedné straně platilo heslo (1:1), občas jsem slyšel i heslo – jeden za všechny, všichni za jednoho. Jeden starej, kterýho myš pomazala krémem na holení se strašně divil, že mu staří nejdou na pomoc, to si prej vůči němu myš nemůže při jeho čísle dovolit a všichni staří se musí postavit na jeho stranu. Jest tedy vidět, že mnozí si to představovali jako „posvátný“ kolektivní boj (i když samozřejmě ze zákonného hlediska podle samozvaných zákonů mazácké ideologie). Pro mě byla taková kolektivní nátura naprosto nepochopitelná, páč jsem si myslel, že správnej chasník (a za to se mnozí vydávali) by měl bojovat za sebe a ňáká soudržnost starejch a myší mi byla (po době mých vš studií, kde je pochopitelně individualistická nálada) přinejmenším podezřelá, že by z toho třeba mohla bejt ňáká politicko-mafiánsko-náboženská kolektivistická ideologie. Koneckonců staří vždycky říkali, že celá vojna je jenom v podstatě o kolektivní mazárně, a já jsem říkal, že je to hovadina, páč to nikde v základních řádech není, a že na jejich mazárnu kašlu a nebudu se jim podřizovat. Tak mi říkali:“Sereš nás, ty nám to tu jedinej boříš.“ Mezi nejbizarnější deptací metody, vhodné spíše do blázince a podobných zařízení, patřilo např. různé zvukové artikulace (skřehotání) a opakování přezdívky myši starým směrem k myši tak dlouho, až to myš přivedlo do rozpaků, co si o tom má myslet, jestli je to jen sranda, nebo jestli už to je protivný. Takovou píčovinu prováděl starej tak dlouho a vytrvale, až si o něm myš začala myslet, že je blázen. To bylo projevem tzv. rozjíždění – postupného psychického případně i fyzického nátlaku na myš, který byl neustále pomalu zvyšován. Metody deptání nebyly nikdy zpočátku nijak brutální (jak si někteří civilisté představují z filmů), zkušený starý se nejdříve začal jakoby nevinně a ze srandy navážet do myši a zkoumal, jak bude reagovat. Když se podřídila s reakcí, že to je sranda, tak to bylo OK, když reagovala vzdorně nebo s rozpaky, tak starý zkoušel postupně pomalu tlak zvyšovat, tomu se říkalo – rozjíždění. Typický výrok: „Jestli si nebudeš plnit, tak tě pěkně rozjedeme a budeš zadrhávat“. Bylo vidět, že naučit se ovládat metody policejního nátlaku bylo snem mnoha chasníkoidů.

1.7. Ostatní činnosti

Sympatie starých si myš dokázala získat také porušováním vojenských rozkazů a zákonů, což staří obzvláště oceňovali. Nebylo to namířeno proti starým, bylo to proti gumám (zcela po vzoru odporu dětí k učitelům na ZŠ), takže to posilovalo vazby mezi myšema a starejma na základě „odporu“ proti „společnému nepříteli“. Mezi nejčastější úkony patřilo: přijít totálně ožralej na rotu (taky se jeden vychcal u dveří a druhej sral od skříněk až k záchodům, byla tam pak hovenní stopa), SVOP – svévolné opuštění posádky, být sprostej na gumy, ulejvat se v práci. Někteří vojáci v tom spatřovali vrchol svých chlapských, hrdinných a partyzánských dovedností. Mě to bylo lhostejné, bral sem to jako srandu, sám sem to nedělal, protože to bylo pro mne naprosto zbytečné (pro VŠ v 24 letech), jeden za to mohl dostat akorát 2 a více dnů bez vycházek (tedy totálně promarněný čas).

1.8. Iniciace

Iniciace byla „posvátným“ rituálem, kdy dosluhující staří pasovali myši do mazáckého stavu.

Obr. 3: Hromadná iniciace myší do mazáckého stavu

Když myš prochlastala s mazákama vlastní pětistovku, byla povýšena na mazáka a přestala být terčem šikany a naopak začla sama šikanovat. Kdo nechtěl zaplatit, měl smůlu, byl šikanován tak dlouho, dokud taky nakonec nezaplatil nebo to nevydržel až do konce vojny. Pokud voják nechtěl bonzovat nebo parabonzovat, musel si vybrat mezi těmahle dvěma

možnostma.

Výkon iniciace byl v podstatě dobrovolným krokem ze strany myši. Starej se myši zeptal: Myši, chceš se nechat iniciovat, pak budeš starým, už nebudeš šikanovanej, žádnej mazlák už nebude a další půlrok si to vynahradíš na novejch myších a splatíš tak svůj dluh, nebo chceš (zůstat samostatnej) zůstat věčnou myší a poslouchat svý starý ze stejnýho nástupáku, který se nechali iniciovat. Mazárna ani iniciace nebyly starými chápany jako osobní potupa pro myš, ani myš je tak nechápala, chápala je jako nutné posvátné zlo a tajemství sloučení bojového kolektivu, o kterém není v civilu pochopitelně radno příliš hovořit. Za iniciaci se zbavím poroby, pak si to musím vynahradit na novejch myších, ale protože jsem iniciaci podstoupil a nebyl věčná myš, tak jsem jaksi zavázán kdovíčemu. Pokud se člověk nechtěl nechat iniciovat, většinou to dělala naprostá minorita vzpurňáků, musel tedy počítat s tím, že pro zachování „cti“ bude další půlrok takovou polomyší, teď již staří spolubojovníci ze stejného nástupáku ho budou mít současně v úctě pro jeho odbojnost, už si k němu nedovolí to co (někdy možná i víc, v dobách komunismu (hadice byla šikanovaná stejnou měrou dál)) původní staří, ale zároveň budou na něj žárlit, že oni nejsou tak odbojní jako on a budou mu házet klacky pod nohy. To jim částečně kompenzuje pocit mazáctví a neomezené moci nad myšema. Na internetu sem se dočet nechutnou věc o slovenskej armádě, kde i dávno po revoluci platilo, že gumy, teda úředníci, který mají šikanu v popisu práce potírat, věděli od mazáků o každej myši, jestli se nechala iniciovat, a těm vzpurnejm, co se nenechali, pak zařídili tvrdej gumáckej zbytek vojny. Je mi z toho na blití, že státní úředníci v podstatě takhle tohle svinstvo ještě podporovali a spolupracovali ve prospěch mazárny. Iniciace se prováděla (nevím to přesně) v dobách komunismu výhradně výpraskem opaskem na holou řiť nebo na břicho (tělesný výkon), po komunismu (nevím, kdy to začalo) se bohužel přistoupilo (snad kvůli tomu, že výprask byl někde řešen gumama a byly z toho tresty, nebo možná proto, že si nějaký „chytrý hlavy“ řekli: Komunismus je v háji, bít někoho nepotřebujem, prachy a korupce jsou teď důležitější, musíme tu zajistit zkorumpovanej stát) k placení 500 až 1000 Kč, který potom pasovaná myš se svejma starejma prochlastala v hospodě do němoty. Obě metody fungovaly za mých časů na vojně. Největší svině, která by měla viset za kulky na kandelábru, je podle mne ten, kdo tenhle iniciační režim vymyslel, neboť to byl hlavní důvod pro narušení jakžtakž přímočarého odporování zlu a tak trochu v podstatě smlouva a kolaborace s Mephistotelem a taky důvod pro vytvoření paranáboženského sektářství často s velmi zhoubnými následky (za komunismu). Že už potom se většina lidí iniciovat nechala, není až taková záhada, kdo by nechtěl další půlrok strávit vládnutím a v klidu i když s vyděračskou iniciací, na kterou bude muset stále vzpomínat, než být cílem úcty ale hlavně žárlivosti a ústrků ze strany iniciovaných. Na druhé straně ten, kdo ji odmítal jakoukoli cestou, dával tak najevo zásadní právní odpor k takovýmto „machinacím“. Podle mě to byl hlavní sajrajt na celej vojně a smouva „s tajnou policií“.

1.9. Vládnutí

Nově iniciovaný teď již mazák začal, to co předtím bedlivě odpozoroval od svých starých, aplikovat na nově příchozí myši. Řekl:“Co oni na mne, to já na nových myších. Tak je to a tak to vždy bylo, toto je posvátné vojenské pravidlo, jež stmeluje individua v mužstvo. Kdybych to nedělal, byl bych ženská citlivka a moc změkčilej civilista. Každej nejdřív trpěl, pak byl iniciovanej, ale to je přece základ vojenské konspirace, jednoty (a tak trochu lámání charakteru), a pak neomezeně vládnul (to bude ve válce třeba), podílel se na výzkumu odolnosti nových myší a jejich konverzi na mazáky iniciační metodou, byl nástrojem zajišťujícím reprodukci vojenské tradice, provozoval vojenskou demokracii (kolektivismus). Nejvíce bylo mazáků, který „šikanu“ nijak nepřeháněli, to, co se stalo jim, aplikovali na nové myši a ani o píď víc a ještě to novým myším přímo říkali:“Co já musel, ty budeš muset taky.“. Malý podíl (většinou v civilu kriminálně aktivní lidé) se naopak v „šikanování“ přímo vyžíval, především pak v metodách psychického deptání a vydírání. Menší podíl (většinou vš) se vůbec šikanování nevěnovali nebo jen okrajově, aby si nezadali před většinou. Největší radost působilo starým používání metod psychického deptání, vyhrožování a vydírání, páč si zřejmě mysleli, jak se jim to jednou bude hodit v civilním životě, kolik pak budou mít podobně smýšlejících „mužných“ hospodských mafiánských kamarádů a jakou budou vládnout „prazvláštní mocí“, která je individualisticky uvažujícím blbečkoidním civilistům neznámá.

1.10. Zasahování gum

Nejčastější formou zásahu gum, bylo, že se stali „účastníky ve sporu na straně“ „šikanovaného“. To je nazýváno všeobecně bonzáctvím a považuje se to za jeden z nejtěžších hříchů. Bonzáctví může být na vojně provedeno mimojiné i pro civil neuvěřitelnými způsoby:

1) post-šikana oznámení

Voják je šikanován, už je po šikaně (např. mlácení) a ten je nasrán (případně se bojí pokračování šikany) a jde to ohlásit veliteli roty (kaplanovi). Provedenou šikanu už to nevyřeší.

To může udělat:

a) tajně (bez vědomí ostatních záklaďáků)

b) veřejně (vykonavatelé šikany o tom vědí)

Způsob a je podle mazácké ideologie samozřejmě nejhorší, pokud se na něj přijde, a to se většinou přijde, protože gumy to pak často (asi ne vždy) stejně řeknou vykonavatelům šikany a šikanovaného totálně znemožní jako tajného bonzáka žalobníčka, který to ani neřekne veřejně a ještě bůhví, jestli by nedělal Stbáka za ňákýho špinavýho režimu. S hrůzou si teď v civilu vzpomínám, jak se mě gumy pořád ptali, jestli mě někdo náhodou nešikanuje, tak abych jim to tajně řek. Přitom pak v civilu sem je slyšel v hospodě štvát proti mně lidi a říkali o mně, jakej sem prej byl žalobníček a srab. Tajně to říkat je stejně blbost, gumy pak mohli i vydírat, že to ostatním řeknou, a že „žalobníček“ špatně skončí, pokud jim nebude třeba platit. Taky mě napadnul takovej sci-fi nápad. Třeba by donašeči navrhli spolupráci s BIS (když už jednou donášel a tak se kompromitoval, tak by z něho byl dobrej profesionální donašeč a jako právně uvažující člověk (bojoval přece s přesvědčením proti šikaně) by dobře „sloužil vlasti a režimu“. Jinak by na něj ostatním řekli, že tajně žaloval a ti by mu to už spočítali. To je ovšem ryze hypotetický příklad, o ničem takovém nevím. Způsob b je jaksi „čestnější“ a míň zavání tajnou policií, ale pro mazáky je to stejně bonzák.

2) pre-šikana (vynucené) oznámení

Tento druh se může vyskytovat pouze na vojně díky jejím specifickým zákonitostem. Zkráceně: V základním řádu je, že rozkaz musí být nejprve splněn a teprve pak si může voják stěžovat. Takže „šikanovaný“ dostane úkol dle rozkazu (rajóny), starý mu tam hoději mazlák, a když jim v tom dozorčí roty nezabrání (nebo na ně nepošle gumu SOD, ach jo taky bonzování), tak šikanovaný má jen dvě možnosti: buď šůrovat a pak to řešit se starejma a nebo nechat zasáhnout gumy SOD (a stát se bonzákem) a to může udělat buď aktivně, že sám půjde za gumama (k čemuž ho bude dozorčí roty nabádat, že to je čestnější (chlapštější) a taky spolu s ostatními proto, aby se mohlo říct: tak tohle je jednoznačnej bonzák, ten šel žalovat) nebo pasivně, že si třeba lehne na postel a řekne, že nic dělat nebude, ať si dozorčí zavolá gumu a pak, že mu nic jiného nezbude, než to gumám říct, aby to nemusel dělat, když si to starý neudělaji sami. V takovém případě to všechny maximálně sere, protože bonzákem ho přímo nazvat nemůžou, ale gumy do toho přesto zasáhly, v civilu by byly takový partyzáni, kteří by si na zvládnutí pasivně odporujícího člena zavolali polici, a když by to řek, tak by ho prohlásili za bonzáka, leda tak k smíchu a opovržení. Tak ho aspoň nazvou sviní a šmejdem. Proto se v tomto případě vojáci musí fanaticky držet (i když chybně) pravidla o vykonávání rozkazu. Podle mého názoru by se šikanovatelé takovejchhle ubohostí s dvojznačným výkladem vůbec neměli dopouštět, nechtějí-li být nazýváni spolupodílníky na bonzování. Čuráci parastbácký. Samozřejmě nepříjemným následkem bonzování je to, že bonzák pak může mít třeba ňákou úlevu (přeřazení) (za komunistů ho spíš dali třeba na rotu plnou kriminálníků a ti už to vyřešili po svém, ba ho dokonce i občas oddělali) a ostatní, co nebonzovali, jsou na něj nasraní, že to taky takhle mohli udělat, ale, že oni přece nejsou bonzáci, tak museli trpět. Na druhej straně bez bonzáků, který když něco práskly, tak se nástroje šikany třeba i zakázaly, by mazárna ještě dneska byla určitě mnohem drsnější. Obzvláště za komunismu, co vím z doslechu, existovaly ještě další formy „spolupráce“ mezi záklaďáky a gumama. Předně záklaďak (myš i starej) mohl nahlásit tajně z vlastní vůle gumě veliteli případy šikany někoho jiného nebo porušování vojenského pořádku. Za to první se stal pro druhé vojáky obzvláště nebezpečným a neoblíbeným tajným bonzákem, rušil totiž jejich „krásně“ zaběhanej staromazáckej běh vojny a to ještě z vlastní vůle (takže byl pro ostatní jak vůl tak nebezpečnej humanistickej týpek a třeba si tím chtěl přilepšit). To druhý možná ani tak dělat nemusel, v lehčích případech to myslím byla i blbost, a říká se, že mnozí to dělali kvůli prospěchu, že za to dostali třeba volno. Nevím ale, o jak závažné případy mohlo jít a tak to nechci komentovat. Gumy se prý občas také vyžívali ve zneužívání osobní moci, a když měl být nějaký voják potrestán za kázeňský přestupek, tak mu nabídli, že buď půjde třeba sedět a nebo bude donášet, co se děje na rotě. To už byl postup vskutku podobný metodám náboru do tajné policie. Poslední formou spolupráce byla spolupráce mazáků a gum. Gumy (zřejmě, protože to kdysi sami taky prožili a taky z vrozené zlomyslnosti a mírné až silné deviantní povahy) občas mazákům pomáhali se šikanou myší. Např. na požádání starýho přidělili starýho neoblíbené myši rajóny, aby mu pak ten mohl bouchnout mazlák. Jinak se domnívám (ale přesně to nevím), že jim staří přes určité prostředníky (třeba mladé OZ, kteří se ke starým chovali jako kamarádi: tak povídej, co dělá támhleta myš) vlastně poskytovaly informace o chování myší v šikanoidním systému. Vlastně to byl tok informací z prostor roty k veliteli, které by on jinak získat nemohl. Ty mu umožňovaly: mít přehled o dění a šikaně v prostorech roty, aniž on sám by tam byl přítomen, získat informace o psychické a fyzické odolnosti myší vůči mazárně, které by potom mohli mít cenu v přímém válečném nasazení nebo při práci v ozbrojených silách.

Já (jako vš a individualista), jsem tento druh spolupráce mezi starými a gumama totálně neměl rád, páč mi to připomínalo jak hloupej a už velkej (může si to dovolit, je už součástí systému) Honza (mazák) donáší strejdovi baťkovi policajtovi (ta je pro mnoho méně vzdělaných lidí posvátná), často s nevědomím, že by moh vynést něco, co by se nemělo (na to je většinou hloupej), a s posvátným přesvědčením, že pomáhá budování armády, založené na těch správných chlapech - paramafiánech, a upozorňuje na ty „příliš demokratické a „slabé“ pre-bonzáky“. Kamarádství mezi mazákama a gumama mi připomínalo kamarádství mezi přihlouplejma prorežimníma donašečema (který ani nevědí, že sou donašeči)a vychcanejma režimníma policajtama. Já jsem nikdy jakoukoliv spolupráci s gumama budovat nechtěl, pokud sem k ní nebyl „mazlákem nucen“, protože mi to přišlo přihlouplý začínat si něco s “kdovíjakejma strejcema“, který by mi ve válce úředně (podle zákl. č.1) měli velet a rozhodovat o mým životě a životě ostatních.

1.11. Šikana proti nějak odlišným vojákům

Hospodské povídačky veteránů komunistické vojny jsou plné příběhu typu: toho šikanovaly, protože to byl slaboch a zbabělec a mě nechali jakž-takž bejt, protože jsem patřil mezi 90% těch normálních správných chasníků. Tento typ šikany lze zcela jednoznačně oddělit od všeobecně platné mazárny, pouze v případě, že probíhala mezi vojáky stejného nástupního termínu, páč jinak se to dá vždycky hodit na mazárnu. Za komunismu, který nenáviděl inteligenci, a kam muselo spousta i „velkejch inteligentů“ povinně jít, byla tvrdá osobní šikana ze strany „těch největších primitivů“ vůči nějakému „slabšímu“ určitě mnohem častější. Za mých časů jsem se s ní vůbec nesetkal, jednak tam byla většina obyčejných vojáků (a ne zrovna rambů), kteří nebyli zdaleka tak blbí (jak si běžně VŠ stereotypně představují), primitivů tam bylo poskrovnu a „vyložený inteligenti“ (ty tam nemuseli) tam byly přítomni ve stopových koncentracích. Mohlo se stát, že když někdo starým odporoval více než ostatní a ukázalo se, že až tak vzdornej není, tak ho začali trochu jakoby osobně šikanovat (Nejsi takovej Rambo, jak si myslíš), ale nakonec byli všichni rádi, když se srovnal a přestal vyčuhovat. Většinou takovýho přejebali v přesile a ještě se pak nestyděli tvrdit, že to bylo kvůli jeho slabosti a zbabělosti.

1.12. Jak sem zradil republiku

V civilu (zřejmě podle filmů typu chlapci a chlapi) jsem si myslel, kdoví jak je vojna založena na přímém odporu vojáka proti jakékoli šikaně a jak, ten když se nebrání, jde lidově řečeno do prdele. Myslel jsem si, že se jedná víceméně o férové a osobní řešení vztahů, bez vytváření nějakých posvátných kolektivů (proč by to ti apolitičtí chasníci, kteří nejraději čtou Blesk, dělali?) a přesilových bojů. Jako vš (a mnohem starší než ostatní vojáci) jsem zpočátku fungoval celkem bez problémů. Řekl jsem si, když už tam jednou jdu, tak budu odporovat jakékoli mazárně (i úplným píčovinám). Tak jsem starým odporoval víceméně v každejch blbostech, párkrát (asi 7x) jsem se s nimi popral (někdy vítězně, někdy jsem prohrál) a starým to bylo k nelibě, že jim někdo odporuje (vš pohrdavý postoj k „drobnýmu bordelu“ zřejmě neznají). Většina spolubojovníků (nebudu jmenovat osobně, to je mi úplně u prdele, nikomu bych z tohohle svinstva v civilu kabát nedělal) vůbec neodporovala (i když ty píčoviny za to stát ani nemusely), nechtěli zadrhávat a od ostatních kamarádů zřejmě věděli, že je to v podstatě nebezbečné a nezdravé. V podstatě potom byli trestáni ještě míň než já a po ňákým tom „lidovým zaokrouhlení“ mohou tvrdit, že žádná šikana neexistovala. Mohli říkat, že to byla jen sranda. Všechny moje spolumyši se víceméně chovali vůči starejm naprosto vzorně, například se neváleli na béčkách a poslušně seděli u stolu, když si staří (a já) opírali nohy o kraj kavalců. Já se tomu divil, protože jsem si myslel, že správný chasník by měl vždycky odporovat. Taky jsem si myslel, že staří by taky mohli jednat, když už chtějí šikanovat, aspoň trocha férově, takže jsem starým říkal, že žádný starý a myši neexistujou, že jim na to seru a snažil jsem je přivést na myšlenku, že jejich občasné „šikanistické“ výpady neberu jako vztah mezi mnou myší a jima starejma, ale jako pokus jednotlivce o zjištění toho, co si proti mně může dovolit. Z psychického hlediska nejhorší bylo rozhodnout se, zda se člověk nechá iniciovat a bude mazákem, nebo zůstane věčnou myší. Většina spolubojovníků o žádné „věčné myšenství“ nestála, na vojnu šli hlavně proto, že se těšili, až si taky zavládnou, což jim mohutně zvýší jejich zakomplexované ego. A ta představa „chartistů – mučedníků, odbojářskejch věčnejch myší“ taky asi zrovna neodpovídá ideálům mnoha obyčejných lidí. Mě se zdála celá mazárna přihlouplá a naprosto samozvaná, na jejím výkonu jsem se nechtěl podílet, už sem na to byl starý a honit si sebevědomí šikanováním 18 letých kluků jako ňákej zamindrákovanej homosexuální pedofil mi připadalo opravdu trapný. A tak jak většina myších brala staromazácký systém jako něco daného, proti čemu se nedá nic dělat a ani není třeba, když je to jen „školka“, a nechali se houfně iniciovat, tak já se nechtěl nechat iniciovat a furt jsem to odkládal. Nakonec jsem zbyl nezapitej úplně sám. Vždycky jsem zrovna přišel ráno na rotu, když večer předtím byly moje spolumyši zapity. Druhý den nadšeně oslavovali, že už jsou konečně mazáky, že už sou zapitý. Že je to stálo pětistovku, to pochopitelně nezmiňovali. Moje poněkud vzpurnost některý starý srala, říkaly: „Froldo, kurva nerebeluj, sereš nás, když si nechceš plnit jako ostatní, tak aspoň, až půjdeme do civilu, tak tě všichni pořádně zmlátíme, abys věděl, že poslouchat se musí.“ To je tedy fakt férovej neideologickej a nekolektivní boj proti srabům á la Chlapci a chlapi. No a když už sem zbejval jako myš úplně sám, páč všichni ostatní už byli starejma, a oslavovali, že to mají už za sebou, rozhodli se zřejmě moji původní staří, že i mne musí co nejrychlejc přesvědčit, abych se taky nechal povýšit. Starý mi říkali, abych se taky nechal zapít jako ostatní, že už pak nebudu dostávat rajóny.

Pravda je, že, pokud voják nechtěl bonzovat, tak bylo dobrý nechat se povýšit, protože hadice to měli těžký, a kdyby někdo bonzoval, tak by se z toho nechutnýho samozvanýho koloběhu nějak vyvlík, měl by pak třeba i lehčí vojnu a ostatní by na něj byli nasraný. 3 tejdny před odchodem starých do civilu, čuměli notně ožralý 2 vojáci (VM a DL) (DL měl 0,7 promile) u mě v klubu, kterej sem měl na starosti, na videu na komunistickou vylhanou propagandu Chlapci a chlapi. Tam zrovna byla hláška: „Co je černý, bude bílý a co je bílý, bude černý“. A notně přiožralej VM zavzdychal: „ Hoj to byla za komunismu šikana, proč by sme to nemohli zkusit teď. Kdo by mohl ještě dělat rajóny, a tak zbejvá nám tu už jen Frolda.“ Zvednul telefon a zavolal na rotu, aby mu připravili („nabouchali“) kýbl mazláku. Sem hned věděl, že budu zase šůrovat. Přišel jsem na rotu, tam už JK měl nabouchanej kýbl mazláku a šel ho dát do klubovny, kde jsem měl zrovna přidělený rajóny. VM (kterej mě předtím občas taky „hecoval“) se toho nejprve ujal a dal mi mazlák tak asi na 2 x 2 metry dost hustě (cca 0,75 hod práce). Říkal, že to je pro dnešek od starých vše, a že víc už nedostanu. Páč jsem předtím mazlák (ale vždy od jedné osoby (fair-play)) dostal ani sem moc neprotestoval a šel sem na klub pro stěrku. Když jsem se vrátil na klubovnu, nevěřil jsem vlastním očím. Témeř celá klubovna byla pokrytá hustě mazlákem (cca 4 – 4,5 práce), pokud se to mělo udělat tak, aby se na tom nikdo nezabil uklouznutím. Řekli, že to mám od DL. To byl takovej naprosto infantilní blbeček, říkali mu velký dítě L, kterej se choval po celou dobu totálně vzorně a nikdy nikoho ani jednou nešikanoval, a na poslední chvíli se asi snažil pomoct „kamarádům“, aby je poněkud „přepadově“ podpořil v mém přesvědčování, abych se nechal zapít. Byl sem totálně zhnusenej, že bych to měl 4 hodiny drhnout, ale hlavně proto, že my to zadali nakonec dva (s JK skoro 3), jen aby mne k něčemu donutili (trocha ne fair, nechtěl jsem je podporovat v takovejch praktikách, aby jich proti mně bojovalo nakonec mnoho najednou), a trochu taky, že se do toho připlet takovej úplně novej blbeček DL. Zase bych podle svýho zvyku musel několikrát varovat a kdyby nedal furt pokoj, tak pak bych mu teprve třeba dal přes hubu. Tak jsem se ptal dozorčího co s tím, a když mi řekl, že dávat mazlák není v jeho pravomoci (podle zákl. č. 1), tak jsem těm dvoum navrhnul (férové řešení), že, když mi dali mazlák oproti původnímu slibu nakonec ve dvou, tak, že buď jeden z nich s jeho likvidací pomůže, nebo, že mi nezbejvá nic jiného než si lehnout na postel a bude to muset řešit dozorčí (který má podle pravidel přivolat gumu SOD, již když to tam starý dávají) přivoláním gumy SOD, a pak to budu muset oznámit („bonznout“). Ti dva blbečci byli totálně namol, zároveň mne chtěli zlomit a aby ňákej starej šel uklízet, co nasral na podlahu, to se jim taky nechtělo. Ještě říkali, že je jim to úplně jedno, že klidně můžu jít za gumou SODem (což mi doporučoval i dozorčí) (abych se stal pravým žalobníčkem-bonzákem), že se jim vůbec nic nestane, že je ještě SOD pochválí za dobrou mazáckou výchovu, a že jsou s ním stejně domluvený. Asi i vskutku věřili, že SOD je ještě pochválí, jak byli zblblí mazáckejma představama o tom, co si mohou dovolit, když už to mají „za pár“. A tak jsem si lehnul na postel, šůrovat 4 hodiny jsem nešel a čekal, co se stane. Přišel SOD, kterýho musel zavolat dozorčí roty, tak jsem mu řek, že mi tam někdo hodil mazlák, a že to uklízet prostě nebudu. Ten zjistil, kdo to udělal, provedl o tom zápis a druhej den se to řešilo u velitele. Tam jsem říkal, že jsem to udělal jen z donucení, protože jsem nechtěl 4 hodiny pracovat, že jsem jim dal férovou nabídku (1:1), a že proti nim jinak nic nemám (jsou mi u prdele), aby je ani moc netrestal, že mazlák je tu stejně jedinej rozšířenej nástroj šikany, a že by bylo dobře, kdyby se jeho užívání omezilo nebo zakázalo. To se taky stalo, a až do konce vojny se rajóny prováděly v době pracovní směny, takže nikdo už nemohl mazlákem jen tak svévolně otravovat. Ti dva blbečci za to dostali 6 dní bezin a potom už šli do civilu. Doufám, že se svým hrdinským činem - nalitím mazláku na podlahu v mé nepřítomnosti (DL) v civilu nikde nechlubí, jinak by potřeboval plivnout do ksichtu. Mě to sralo, že jsem nakonec „bonzoval“, ale kdyby mi tohle někdo udělal, tak bych se mu vysral znova, je to trocha svinský, ale když si museji starý volat na pomoc gumy a vědí, jak skončeji, tak jsou to podle mě idioti a divím se (spolu s některými civilisty), že je to vůbec napadne. Na druhej straně jsem byl aspoň rád, že se zneužívání mazláku zakázalo. Jeden ihned po incidentu povídal:“ Froldo, no vidíš, tak teď ses ukázal, jak to s náma myslíš, jakej doopravdy jseš.“ Tak jsem mu řekl:“ A co sem měl dělat, ty vole?“ A už byl zticha a všichni až do konce vojny. Některý byly docela rádi, že aspoň mazlák nebude, taky už měly občas nakrajíčku řešit ňákou „šikanu“ přes gumy, většina držela hubu, páč dobře věděla, že jednak bonzovat nemohli (páč by pak byli v prdeli), ale že aspoň už mazlák nebude. Potom se ze mne někteří nenápadným psychickým tlakem snažili udělat „Kyslíka“, zákláďáci ani ne, hlavně starý gumy, co zažili komunismus. Třeba jsem šel do posilovny a guma se divila a tak „se soucitem“ řekla: „Ty taky chodíš do posilovny?“ Myslím, že dobře věděli, že fyzičku jsem měl jednu z nejlepších ze všech. To sem ještě nevěděl, co mi potom budou gumy budovat v civilu za image. Pak mě dali mimo posádku na cvičák (měl jsem tam jít už před tímto incidentem) a to už nebyla vojna. Tam sem akorát jednou čistil po jednom ózetku hajzlíky, který mohutně pokálel. Pane bože a toho smradu. Hajzlštětku skříženou s šůrovákem a kýblem mazláku uprostřed by vojáci mohli nosit na rukávě místo ruky s mečem, samopalů, trojuhelníků CO a podobnejch nasmyslů. Mnohem lépe by to vystihovalo to jediné, co se na vojně naučili. Se samopalem sem stejně dohromady nepřišel do styku, vystřelil sem za celou vojnu 30 střel, zato štětky, šůrováku a mazláku si každej užil do sytosti.

Obr. 4: Hovno v hajzlu

Tak tenhle sajrajt každej voják uklízel bůhvíkolikrát, to jediný se na vojně naučil.

Dneska už na to mají uklízečky a tak to mohlo bejt i za nás.

Noví staří ještě po mě chtěli, abych se nechal zapít a stal se tak mazákem. Tomu jsem se strašně divil, že by chtěli ještě „bonzáka“ povýšit do mazáckého stavu. To jsem odmítal, neb jsem si říkal, jak znám „socialistické“ lhaní, tak potom o mně budou říkat, jací oni byli všichni bojovníci (i když v naprostej většině jenom poslouchali staromazáckej režim) a já, že jedinej byl chudák, a proto mě šikanovali a já to nevydržel. Věděl jsem samozřejmě, že je to v jistém smyslu svinstvo, ty co se nechali povýšit, to taky takhle („šmejdsky) mohli udělat, o hadicích (ti, co se nenechali povýšit a prošli tak hrdě celou vojnou až do konce) ani nemluvně, ale na druhé straně je pravda, že jsem „bonzoval“ víceméně z donucení, starý nejednali úplně fair, i když jsem jim dal férovou nabídku (nechtěl jsem 14 let po 1989 podporovat kolektivismus), že se tak odstranil problém používání mazláku, proti kterýmu každej reptal, ale nikdo by to nevyřešil, a že jsem (jako vš) jednal v zájmu zákona proti všem.

1.13. Shrnutí

1.13.1. Právní hledisko

ZVS má podle zákona sloužit k přípravě na obranu státu a jeho obranu v případě vnějšího napadení. To se má alespoň podle zákona odehrávat podle vojenských předpisů obsažených v Zákl. č. 1 a Zákl č. 2. Staromazácký režim, ačkoli naprostá většina vojáků je přesvědčena, že to je ta pravá podstata vojny, je podle zákona naprostý nesmysl, neboť všichni vojáci stejné hodnosti jsou si rovni. Nikdo není povinnen tento samozvaný režim podporovat a podřizovat se mu (přál bych vš, kteří jsou většinou (95 – 97%) civilisti, aby se nad tím zamysleli a mohli si to vyzkoušet) a jakékoli oznámení šikany gumám (bonzování) je z tohoto hlediska zákonným činem. Myslím si, že mazárna během ZVS v demokratickém státě nemá žádnou obdobu s bojovou činností během války řízenou podle Zákl. č. 1 a Zákl. č. 2. Bonzáctví je podle Zákl. č. 1 to, když zajatec uvede nepříteli při výslechu více než své číslo. Za to bude potrestán podle zákona. Respektivně skončí s proříznutým hrdlem na dně táborové latríny. Zbabělectví je podle Zákl. č. 1 to, když voják v průběhu bojové situace v důsledku zbabělosti či malomyslnosti odmítne vykonat rozkaz (bojovat). Za to bude potrestán podle zákona. Respektivně ho zastřelí gumácké smečky cti.

1.13.2. Hledisko férového boje (ve smyslu zocelení individua)

Férový boj (1:1) (bez parapsychologických kolektivních tajně-policejních manipulací) probíhal na vojně jen tak dlouho, dokud to starýho v případě odporu myši bavilo. Místo (Každou myš ovládá její přidělenej jeden starej) se pak starej většinou obrátil na ostatní starý o pomoc podle kolektivistického hesla: Jeden za všechny, všichni za jednoho. Nelze se divit, že tomuto málokdo dokázal delší dobu vzdorovat. Na druhé straně je pravda, že po revoluci se na některých útvarech (převaha VŠ) myši vzbouřili proti nějakýmu starýmu, kterej jednu myš otravoval, dali mu kolektivně přes hubu (příp. ho nazvali rudou sviní, která prosazuje mafiánský kolektivismus) a zrušili staromazáckou ideologii na věčné časy. Pokud to voják přežil jako hadice, pak už je to fakt nadchlap, páč ten si vytrpěl tolik a bojoval často i proti mnohonásobné přesile, že ten by si zasloužil v civilu vagón kurev, kterej mu ani nikdo určitě posílat nemusí. Představa civilistů, jak se tam (za našich časů) vojáci řezali o čest, je hloupá a nepravdivá.

1.13.3. Kolektivní paraválečné a parapsychologické hledisko

Voják žijící v staromazáckém režimu, kde férový boj byl aplikován velmi omezeně a obrátit se na gumy (právní postoj) bylo chápáno jako nejtěžší hřích se nakonec samozřejmě musel uchylovat ke kolektivně-válečným a parapsychologickým výkladům funkce mazárny. Zde uvádím příklady toho, na co všechno se může odvolávat:

A) Když jsem byl myš, tak jsem si musel nechat srát na hlavu i od přesily, co kdybych byl ve vězení a tam mě sráči mlátili hlava nehlava, nebo bych byl pronásledovanej ve státě tajnou policií. Musel jsem zachovat kamennou tvář, to by v okupovaném státě jistě bylo třeba, aby mne neodhalili.

B) Ty posraný bonzáci jsou egoisti, zradili by ostatní. Jen tady musím dodat, že egoista bylo za komančů po 68. roce úřední označení pro člověka, kterej se nechtěl přizpůsobovat komunistickému kolektivismu. Bývalo to mnohdy označení dávané nepřizpůsobivci stbáckými donašeči. Inu kdo neplápolal zapálením pro blaho kolektivistického režimu, tak byl egoista.

C) Že jsem se nachal povýšit na mazáka, to byla vynucená nutnost (třeba by takový přechod do jiné bojové skupiny v určitých politicko-válečných situacích fungoval a byl nutný, (situace, kdy voják přeběhne od původní válčící strany k nepříteli a bojuje s ním proti svej původní straně, taky potřebuje určitý sebezapření) a tím, že jsem uzavřel „smlouvu s Mephistotelem“ budu aspoň s podobnými kamarády nerozlučně sloužit jedné ideologii. Proti celýmu režimu jsem na rozdíl od hadice malým pánem (to bude pán vůdce) a já mu budu s mazáky jako feudálovi sloužit.

D) V krizovejch situacích žádný právo neexistuje, rozhoduje lstivost, svinskost, převaha počtu. Musím bejt vychcanej: Člověk je svině a já musím být ještě větší svině, abych přežil. Když jsem šikanoval, tak jsem to dělal pro vlast, podílel jsem se na převýchově myší v družinu iniciovanejch a sloužících, selektoval jsem pány (hadice) a bonzáky (nepoužitelný přiblblý psychický měkkouše (nechápaji správně správný význam iniciace pro přerod chlapce v vojáka-svini) humanisty, zrádce, demokraty, egoisty pro boj).

E) Co oni udělali mně, to já novejm myším. To jsem demokrat a spravedlivej.

F) Taky jsem si vyzkoušel psychickej nátlak a mučení, to budu v civilu obávanej mafián a policajt dohromady. Psychické mučení je často lepší prostředek boje než přímý fyzický boj. Naučil jsem se řešit různé situace podvody, podfuky, oklikami, improvizacemi, to se může ve válce hodit obzvláště pro špionáž.

G) Na základě iniciace sloužím mafiánskému režimu (vlastního národa), přebírám na sebe osobní zodpovědnost místo přiblblých zákonů, které jsou ve válce stejně k hovnu.

H) Když jsem spolu s bratry tak nejprve trpěl, pak se nechal iniciovat a potom jsme dohromady kolektivně vládli, tak je mezi náma nerozborné bratrské pouto.Mnoho takových by určitě položilo život za kamaráda. To je určitě často pravda, ale stejně tak často určitě ne. Vzpomínám si na jednoho veterána tý nejsvatější komunistický vojny, jak říkal, že byli připravený jít v 81. do Polska potlačit Solidaritu, tak jak kdyby mu tam Poláci zabili spolubojovníka, tak jak by je potom všechny postřílel. Ale jestli by měl co vůbec do toho Polska lezt, o tom nemluvil.

I) Když sme tohleto všechno spolu prožili a gumy nás pochválili, že sme správný chlapi, tak máme kurva přece právo podobný metody boje používat i v civilu (především v politice), obzláště totalitníci by z nás měli radost. Nenadarmo mi jeden veterán porevoluční vojny říkal, že vojna je úvod do teorie fungování státního aparátu. Když sem tak oddaně sloužil mazáckej totalitě, tak bych i třeba případně dobře sloužil ňákýmu totalitnímu režimu. Na druhej straně de i říct, že se určitě našli i lidé, kteří přežili to svinstvo na vojně standardním způsobem (dali se k mazákům), protože jim nic moc jinýho nezbylo, ale vnitřně se s tim svinstvem neztotožnili a kdyby mohli, tak by proti podobnejm svinstvům bojovali.

J) Jsem spolehlivej, kurva to je na mne spoleh. Co kdybych byl dobrovolnej hasič? Vždy jsem sloužil rozkazu (uklízel mazlák), tak se můžu nazývat vojákem. Akorát bych rád zapomněl, že, když sem se nechal iniciovat (což v základním řádu nebylo), tak už sem potom žádnej mazlák uklízet nemusel.

K) Jsem obojetnej nadbojovník (metabojovník), můžu bojovat jak čestně tak jako svině. Můžu bojovat i vychcaně, že někomu zaplatím. Pryč s těma blbečkama, co nikomu nikdy nic nezaplatí. To se budu mít v zkorumpovaným státě jako prase v žitě. Všude budu mít spoustu zkorumpovanejch kamarádů.

L) Hospodští chasníci tam dostali glejt na to, že jsou všichni chlapi, s bonzáka, kterej tomu umělýmu režimu většinou vůbec nechtěl sloužit, se snaží udělat totálního slabocha, zrádce, udavače, nespolehlivce a kdovícoještě. Za socialismu si mnozí mysleli, že teď se z nich konečně stali ti správně trochu vyčůraní kamarádští chlapíci, který ty přiblblý slabý individualistický demokraty přečůrají.

M) No jak spolupracovali staří navzájem na nezákonném režimu a občas i ve spolupráci s gumama, tak bych taky řekl, že kdyby jim (často poněkud přihlouplým) nějakej vychcanej policajt napovídal, že támhleten a támhleten demokrat je slabej (žene někoho k soudu) nebo někdy bonzoval, a že tedy by měli jemu na něj šmejda demokratickýho donášet a odepsat ho, tak by se z některých z nich určitě stali oddaní stbáci. Jenom ať se někdo podívá, kolik bylo stbáků a pomocníků PS (slídili a donášeli PSákům, když chtěl někdo utýct přes hranice) a kolik bylo proti tomu málo vojenských bonzáků.

N) Policajti asi taky mezi sebou budou mít speciální pravidla pro ochranu svých členů navzájem v boji proti třeba mafii,aby mohli překračovat zákony, které by jinak brzdily jejich práci, na druhé straně u nás mnoho z nich určitě v různých na stejných pravidlech založených mafiích jede.

O) Na podobných kolektivních metodách funguje organizovaný zločin a různé totalitní ideologie typu fašismu a komunismu. Na internetu sem se dočet, že henleinovská děcka byla svými staršími spolubojovníky šikanována tak dlouho, dokud nezačali nenávidět Čechy a podnikat proti nim záškodnické akce. Tím je samozřejmě neomlouvám.

P) Na druhou stranu nikdo nepochybuje, že třeba vězeň v koncentráku, tajní bojovníci proti totalitnímu režimu, partyzáni atd., aby přežil a zároveň chránil ostatní zavřené, taky musí parapoužívat hodně věcí z mazácké ideologie. Tak třeba nesmí nic prozradit, spoustu věcí musí držet v tajnosti. Při mučivývh výsleších musí držet jazyk za zuby. Když by třeba skupina vězňů chtěla utect z koncentráku, tak si musej mezi sebou vytvořit organizaci na mafiánsko –náboženském základě a tvrdě ztrestat zrádce. To, co museli takoví pro boj za demokracii vytrpět, si neumí žádný „přihlouplý civilista“ vůbec představit.

Q) Abychom nemuseli bonzovat, museli jsme se většinou svinstvu podřídit. Ať žije svinstvo a kolektivistická deviace! Jak nám potom bylo hej, když sme jako mazáci vládli. Ať je nám šmejdům hej! Jaký to pro nás bylo krásný životní prostředí! To byly krásný časy na tej vojně (autentický výrok slyšený v hospodě).

R) V kodexu cti vojáka je, že mu sou zájmy kolektivu bližší než jeho zájmy osobní. Za války by to určitě bylo užitečné. Na druhej straně ze zneužití tohoto kodexu tvrdě těžila jak staromazácká ideologie, tak fašismus i komunismus. Proto taky byly oba režimi tak militantní. Komunistická vězení v padesátých letech si velmi zakládala na polovojenským režimu pro vězně.

S) Mazárna byl návod, jak v tichosti přežít vynucenej totalitní režim. Zapadnout do stáda, neprotestovat, bejt co nejmíň viditelenej, nedávat najevo své názory, pokud nejsem obzvláště silný, nebo mě ten hnus příliš nepálí. Držet hubu a krok. Když nebudu vyčnívat, tak se mi nic nestane. Hlavně moc hlasitě neudávat, aby jeden nebyl označen za práskače a neměl někoho „na svědomí“. Snažit se uplácet. Mezi utlačovanými a zlomenými (iniciací) se vyvíjí přátelské pouto. A až příde doba převratu, tak zase jít a křičet pro všechno se stádem. Samozřejmě, že mazárna a totalitní režim jako fašismus a komunismus jsou přece jenom nesrovnatelné věci, na druhej straně pocity bezmoci (nebo malomyslnosti) vojáka tváří v tvář mazárně by se mohli podobat pocitu bezmoci proti totalitnímu režimu. Taky si voják mohl zkusit, jestli by měl (skoro) sám dostatek vůle bojovat proti totalitnímu režimu. To by se musel stát hadicí.

T) Veteráni vždycky říkaji a zřejmě mají pravdu, že mazárna je ve všech armádách světa a je tedy apolitická. Na druhé straně je jasné, že za nás byla mazárna jen dětskou školkou oproti tomu, co tu bylo za komunistů po 68. (v 70. a 80. letech). Určitě zdaleka nejhorší mazárna je v Rusku a jak je na tom Rusko s demokracií, to ví každý. A ještě sou na tu svojí vojnu Rusáci hrdý až kam. Když nadávám na mazárnu, tak nechci rozhodně kydat špínu na naší republiku, nadával bych na mazárnu kdekoliv jinde na světě, proto bych byl rád, kdyby vznikly mezinárodní internetový stránky, kam by vojáci ze všech koutů světa napsali, jaká u nich byla mazárna a jak jinak porušovali zákony. Jakej je u nich vojenskej folklor. To by se pak jeden třeba pěkně „pobavil“ a „potrhal smíchy“. Je třeba celkem známý, že v Německu a Rakousku si obzvláště ti trochu prostodušejší vojáci rádi zavzpomínaji na Ádu a ještě si u toho zahajlujou. A co teprve štěkání budoucích policajtek na své nadřízené, pití šťávy z odpadkových košů a vlastních chcanek v Bavorsku. To by sme se „zasmáli“, jaký je asi na německej vojně Faekalporno.

U) Jednou sem se dočet na internetu zřejmě od nějaký gumy následující: Ideální voják je takový voják, který jen tupě poslouchá a splní každý rozkaz. Voják nesmí mít svědomí, aby z něho byla dobrá mašina na vraždění. Je naprostá pravda, že většina chasníků, za to, jaká byla vojna svinstvo, taky žádný výčitky svědomí necítí, chovali se přece přesně jako většina, tak proč by dělali něco špatně (viz projev blbečka herce Duchoslavů v televizi (a Štefka se tomu ještě chechtal)). Sloužili jenom režimu, kterej si zavedli sami kluci, no co je na tom kurva špatnýho, že jo! (z projevu jednoho veterána komunistický vojny). Podobně většina lidí za fašismu a komunismu taky jen musela držet hubu a krok.

V) Jestliže někdo říká: Bonzák jako bonzák a bonzák rovná se potenciální udavač, pak se mi zdá, že gumy a obzvláště politruci za komunismu byli největší bojovníci proti StB, když tak často podporovali mazárnu a nakonec vždy tvrdě zatočili s vojenským bonzákem (potenciálním donašečem StB, viz internet (Vyzývatel)). Celá komunistická vojna tedy vlastně byla výchovou lidí, aby nespolupracovali s StB.

W) K čemu by zcela jistě sloužila mazárna ve válečnejch situacích, to k tomu, že by kryla válečný zločiny. Jak už sem řek vejš, mazárna podporovala přesvědčení chasníkoidů, že sloužeji zločineckýmu posvátnýmu režimu vlastního národa (pro vlast) a že ta zločinost je již daná samou zločinností války, kde vítězí větší a zákeřnější svině. Bojovat jako zločinecký prase je za války mnohem jednodušší, vyžaduje to menší úsilí, šetří vlastní síly a umožňuje to řezníkům ventilovat jejich nejzvrácenější sadistickosexuální deviace. Tomu se svým způsobem nelze ani příliš divit. Osoby, který by chtěli bojovat podle válečného práva by byli pro řezníky obtížným hmyzem, kterýho je se třeba se zbavit. Ať se někdo podívá na jugoslávský války, jaký se tam prosadili řezníci jak na straně Srbů tak na straně Chorvatů a koneckonců i Muslimů a kosovských Albánců. Masivní propaganda podobná té, jakou uměji tak dobře dělat zapití mazáci ohledně bonzáků, byla schopná tak vymydlit hlavy Iráčanům po první válce v Zálivu, že si mysleli, že zvítězili, když jim to Saddám nakukal. Právní postup je vůbec úhlavním nepřítelem všech vojáckých řezníků. Když ještě Idi Amin (ugandskej řezník) bojoval v koloniální britskej armádě, potlačoval jednou ňáký zlodějský pastevecký kmeny v sousední Keni. Přitom ty zloděje nevybíravým způsobem umučil, myslím, že je narazil na kůly. To byl i tenkrát válečnej zločin a ňákej Brit, kterej sloužil s nim, to dal k vojenskýmu soudu. Idi Aminovi se celkem houby stalo, snad za to dostal jen roční vězení s podmínkou, zato tomu Britovi se oplatil tak, že ho vlastnoručně zavraždil a zase se mu hovno stalo. Je i celkem možné, i když v historii většinou převládají přesně opačné případy, že kdyby naopak u většiny vojáků převládala malomyslnost a neochota bojovat, že by se rádi zbavili i odbojnějších jedinců, který by měli vůli bojovat. A protože by jich byla většina, tak by zase „pravda byla na jejich straně“. Zdá se tedy, že jedním z ůkolů mazárny je přinutit jedince k soudržnosti s kolektivem a jeho převažujícím jednáním, ať je jakékoliv, pravda je vždy na straně kolektivu, kterej potom píše dějiny. Nenadarmo říkali mazáci novejm myším, sotva k nim přišli na rotu, aby zapomněli na úřední vojenský řád, tady že platí pouze mazácký zákon a že to co mazáci řeknou, ať řeknou cokoliv, je vždycky pravda. Jakoby tu bylo určité pouto k oblíbené mazácké říkance (Bylo to v tej komunistickej flátanině Chlapci a chlapi.) pronášené při udílení rajónů: Co je černé, bude bílé. Aneb jinak: Když je něco ve skutečnosti bílý a mazák ale řekne, že je to černý, tak pravda je vždy na straně mazáka, protože ten vždycky musí mít pravdu. Jeden náš učitel říkal, jak je v dělostřeleckej přípravce učili, že když soudruh generál řekne, že sinus palabného úhlu je 3, tak to tak prostě je, i když to nemůže bejt pravda. Jedna z mejch nočních můr je o tom, že spousta lidí se jaksi nemůže dost dobře poučit z historie, neboť historie je vždy psaná těma, kdo zrovna vyhráli a sou u moci (jenom co tu bylo za komančů nebo za fašounů v Německu), ti vždycky interpretujou historii tak, jak se jim to hodí a ostatní názory většinou pilně a důkladně potírají herbicidním povlakem. A tak když 99,7% zapitejch vojáků bude tvrdit v souladu s filmem Chlapci a chlapi, jak z nich vojna vychovala odolná individua a jak tam oddělili zrno od těch (slabošských) plev na základě férového individualistického boje, přesto že ta skutečnost byla jiná a jaksi mnohem složitější, tak jejich miliónkrát opakovaná propaganda se stane pro neznalé lidi pravdou. Mnoho lidí chce raději věřit bájnému vyprávění starců (veteránů tý nejsvětější komunistický vojny) než holej nepěknej pravdě. A když už někdo tu pravdu „je nucen říkat“, tak se jim to nechce poslouchat a raději ho nazvou sviní a šmejdem. Taky platí, že dva zlomení se snadno dohodnou, jak toho „právně uvažujícího bonzáka“ (ale někdy i nezlomenou hadici) obechcat.

X) Jednou z nejhorších propagand, který o mě rozšiřujou deviantní gumy, je, že sem byl na rozdíl od ostatních (pravděpodobně hrdinů) totální srab. Myš, která byla předmětem mazáckýho ponižování, přirozeně cítila touhu se proti mazákům postavit. Ovšem mazáci myším nabídli, že na ňákej odpor si tu na vojně s myšema hrát nebudou. Myším řekli, že když jejich drobným píčovinným požadavkům nebudou odporovat a podřídí se, tak, že když se nechaji ještě zapít, tak si pak všechno vrátěji na novejch myšech a celou vojnu projdou totálně v pohodě. Na toto pravidlo se dalo 100% spolehnout, jak se všichni snažili, aby se pak po vojně mohli s veteránama komunistický vojny plácat po ramenou jako opravdoví chlapi a přitom si šibalsky mysleli, jakej je to podvod, a jak se k hrdinství „lacino“ bez odporu dostali. 90% myší si řeklo, proč bych tady měla projevovat nějakou odvahu a odporovat mazákům, když jejich šikanistický požadavky jsou na úrovni mateřský školky, to se přece nechá snadno snést. Taky se nechali radši zapít (finančně vydírat), co je to dneska v zkorumpovaným státě zaplatit někomu pětistovku. Budeme se všichní tvářit, jaká je ta celá šikana naprostá sranda. Hlavně, že pak po vojně budeme všichni chlapi. Taková 100% mazáky dodržovaná politika zcela srazila odpor proti ponižování na minimum. Aby myš třeba mohla dát jednomu otravovateli, kterej jí zrovna otravoval, přes hubu, potřebovala k tomu určitou elementární dávku odvahy. Občas se i stalo (třeba mě), že se někdo proti mazákovi, potom, co ho otravoval, postavil, našel v sobě tu elementární odvahu a s mazákem se popral. Někdy se s ním mazák popral na místě, což bylo pro myš to nejlepší, co mohl udělat, přičemž to vyhrála buď myš nebo mazák (obojí se stalo mně). Takové řešení situace ještě nevyžadovalo takovou dávku odvahy, (i když tý ani tolik ne jako spíše vůle) jako následující varianta. Rvačka se totiž strhla dostatečně rychle na to, aby nasraná myš v sobě měla ještě dostatek nasranosti pro rvačku. Mazáci byli ale většinou vychcanější a myši řekli, že si to teď s ní v kasárnách vyřídit nemohou (co kdyby je přitom nachytali gumy) a že si to s ní vyřídí druhý den nebo i za týden před kasárnama. Mezitím začli na myš dělat jako hodnýho a všichni kolem (zcela nezvyklí na vojně rvát se) začali myš a mazáka přesvědčovat, aby se neprali, zřejmě proto, že si nechtěli sami připadat jako slaboši, co se vůbec neperou. To většinou myš hodně obměkčilo, přece jenom rvát se nikomu nechtělo, troufám si tvrdit, že každej měl do určitý míry strach, co by s nim bylo, kdyby náhodou prohrál, jestli by si pak na něj každej netroufal. A tak, jak se termín předkasárenské rvačky blížil, bojové nadšení velmi rychle opadalo na obou stranách. Přitom, kdyby si to myš mohla vyřídit ihned na místě (mazák by s tím svolil), tak jak by byla ještě nasraná, tak by do toho šla s plnou vervou. Mazák takhle témeř vždy lehko zlomil nasranost myši, i když se v podstatě jen vymlouval, protože ta rvačka šla snadno udělat na místě v kasárnách, protože gumy byli většinou dostatečně daleko. Ve večerních hodinách byl přítomen jenom SOD, kterej většinou tlel u porna na Soďárně, na hony vzdálené od prostor roty. Troufám si tvrdit, že rvačka šla odložit maximálně tak o 4 hodiny, aby oba vojáci měli ještě chuť do boje. Myslím, že určitou nechuť (možná i trochu strach) rvát se někde druhej den, měl téměř každý, jak myši tak mazáci, takže v tomto případě byli všichni trocha srabové. Nikdo si nemohl být jistý co by s ním bylo, kdyby prohrál. Na druhej straně, dokaď byli oba dva nasraní, tak si do držky dali okamžitě na místě (to sem taky často dělal) a nikdo o ňákej nechuti (strachu) nestihl uvažovat. I veteráni tý nejsvětější komunistický vojny, který mě brali stopem, když jsem jezdil z vojny domů, vzpomínali na to, jak se rvali výhradně pouze tehdy, dala-li se rvačka odbýt na místě v kasárnách a jak se nikdy neprali venku druhej den, protože taky mezitím vychladli. Za našich časů se za celej můj rok služby stala pouze jediná rvačka mimo kasárna a to ještě dalo několik vojáků čerstvýmu četařovi společně do držky za to, že se k nim prej po povejšení choval moc machrovsky. Zkrátka, prostě a jednoduše, zatímco rvačka na místě nebyla až tak vzácným jevem, protože oba aktéři se utkali ještě v nasraném stavu, férová rvačka (z důvodů šikany) druhej den mimo kasárna se za mých časů nikdy nestala, protože oba vojáci už vychladli a nikdo neměl odvahu a hlavně vůli rvát se kvůli nějakej „dětskej“ šikaně, takže šikanu, kvůli kterej by se na místě porval nakonec nechal vyšumět do prázdna. Všem vojákům se v podstatě do rvačky nechtělo, pokud ještě nebyli v nasraném stavu, protože se báli, co by s nima bylo, kdyby náhodou prohráli. Celé okolí dávalo oběma vojákům najevo, že o žádnou férovou rvačku na vojně nestojí a že se ti dva prát nemusí, když se tu férové rvačky každý bojí. Samozřejmě, stejně jako snadno dala právě šikanovaná myš do držky na místě mazáckýmu otravovateli, tak se zcela automaticky bránila, byla-li mazáky napadena. (Mě se to stalo jednou, že mne dva mazáci napadli s cílem urvat mi knoflík na maskáčích, tak sem se s nima popral, nakonec sem prohrál (to už se se mnou rval jen jeden („král mazáků“), ale knoflík mi nechali.) Jak už sem řek výše, potyček v kasárnách sem měl asi 7. Jednou sem prohrál (s neoficiálním „králem mazáků“, ten měl fakt namakaný pracky, i když jinak byl hubenej a každej se ho bál a měl před nim respekt, většina vojáků mu pochlebovala a lezla do prdele), asi 3x jsem vyhrál (i když šlo spíš jen o dětský přetahování) a asi 3 x nás ihned od sebe odtrhli ostatní, protože se nemohli dívat, jak se někdo pere (když se sami vůbec neprali). I když jsem s „králem mazáků“ (nikdo se mu nikdy v ničem nepostavil) prohrál, tak mě král díky jeho velkorysosti nechal žít celkem v klidu, jen mi bouchnul ten den mazlák a řek, že je silnější než já, což vskutku byl, abych ho nenapadal, ale přesto, že budu mít vojnu úplně vklidu, budu-li ho jako mazáka poslouchat. Mezitím plynuly měsíce a „král“, přestože mne v bitce porazil, mne vůbec neotravoval. Většina mazáků (na rozdíl od toho, co říkaji veteráni komunisitický vojny o likvidaci slabých (většinou intelektuálů)) totiž vůbec nestála o to, aby někoho fyzicky a lidsky zlikvidovali, i kdyby byl slabší, chtěli pouze to, aby myši vytrpěli to stejný ponížení včetně iniciace (finančního vydírání), jaký se dostalo předtím jim. Ti silnější, když přeprali někoho slabšího, tak byli většinou dost velkorysí a slabšího dále nenapadali, brali to tak, že někdo je už holt silnější a někdo slabší, jenom chtěli, aby ten slabší je jako ty silnější poslouchal a pak mu dali pokoj. Za nás bylo na vojně vedle sebe asi tak 80% malejch vychrtlejch anorektiků, asi tak 5% namakanců (mnohem víc sem jich viděl na vysokej škole, i když ty se všichní na vojnu z vejšky vysrali) a zbytek něco mezi tím. Většině namakanců bylo jasný, že ňákej anorektik nemá proti nim už od přírody šanci a svou přavahu si na slabších nijak nevybíjeli, pokud je poslouchali. Pro mazácké namakance bylo většinou mnohem elegantnější hrát roli milý černošský gorilky nebo venkovskýho tatíka, kterej vyžaduje, aby ho anorektický myši poslouchali, ale na druhej straně je k nim mnohem více shovívavej, pozornej a většinou méně šikanózní než obdobnej mazáckej anorektik, kterej si v mohutnej přesilovej spolupráci s ostatníma mazáckýma anorektikama léčí na myších to, co před tím sám zkusil, případně svoje komplexy. Prostě a jednoduše, namakanci takhle dávali najevo mírovou cestou, že nejsou zakomplexovaní, a že si svůj nadhled mohou díky namakanosti dovolit. Hlavním cílem všech bylo, aby se po vojně všichni mohli považovat společně za chlapy bez rozdílu, jestli byl někdo namakanej nebo anorektik. Je v tom kus rovnostářství a utopismu. První pololetí až do iniciace lze tedy shrnout takto: Dětské šikanoidní požadavky mazáků způsobili to, že 90% myší se chovalo vychcaně a vzorně si plnilo, takže mazáci je dohromady nešikanovali. Myšem to nestálo za to vzbouřit se a riskovat šikanu nebo nějakou rvačku. Většina myší, co se třeba někdy vzbouřila, byla rychle mazáckou šikanou (vykonávanou i v přesile) zpacifikována a začali si zase rychle plnit. Pokud se už někdo popral, tak zcela výhradně na místě v kasárnách, nikdy později mimo kasárna. Na to neměli jak myši tak mazáci dostatek vůle a odvahy. Já sem se pral v kasárnách asi 7x, 1x sem prohrál, 3x vyhrál a 3 x nás od sebe odddělili ostatní. Plnit sem si odmítal, byl sem proto velice slabě šikanován (jen o trochu silněji než ti, co si vzorně plnili). Byl sem vcelku v pohodě až do doby, než mi začali nabízet, abych se taky dal iniciovat. Iniciace byla další vychcanou metodou, jak zlomit odpor myši vůči zlu a tím i její odvahu. Myši bylo nabídnuto, že když zaplatí, tak už šikanovaná nebude, zatímco když nezaplatí, tak potenciálně bude šikanovaná až do konce vojny. Navíc myš po zaplacení mohla šikanovat svoje nový myši, nacož se tak kolem 70% vojáků těšilo jako malí Jardové. Stalo se tedy, že všechny moje myši se nechali s nadšením iniciovat již přede mnou a mazáci jim to s nadšením provedli. Já sem jedinej zaplatit nechtěl a všichni ostatní mi to přitom přáli a zároveň nechtěli, aby někdo odlez do civilu nezapitej a moh potom říkat, jak se na vojně nechali všichní vydírat. Říkali mi: Froldo, podívej se, jesli se nacháš zapít jako ostatní myši, tak už nebudeš muset nikdy dělat mazlák a naopak to vrátíš svejm novejm myším. Co se týče odvahy, tak ten kdo se odmítl dát iniciovat, tak ten musel mít odvahy desetkrát víc než všichní ostatní. Ten byl totiž terčem obzvláště nevybíravých šikanistických útoků, které měli jediný cíl – donutit odštěpence, aby se taky nechal zapít a tak se zařadil zpět do poslušného stáda. Odmítnout se dát iniciovat, to bylo jako veřejně říct – podívejte se, já na ten váš prohnilej režim, kterej dělá z chasníků zaprodance zapiteckýho režimu, z vejšky seru, nenechám se nikým korumpovat, a mám dost odvahy a vůle snášet vaší obzvláště nevybíravou šikanu a přitom se dívat, jak si moje bejvalí spolumyši teď jako mazáci užívají pohody a vládnutí. Kvůli svému přesvědční budu raději dále trpět, než bych se zaprodal režimu. Mazáci na jednej straně záviděli hadici její odbojnost a vůli nenechat se zlomit, na druhej straně jí chtěli za každou cenu zlomit, aby pak nemohla v civilu vyprávět, jak to na vojně chodilo. Jesli deviantní gumy o mne tvrdí, jakej sem byl na rozdíl od ostatních srab, tak to srabství měří ňákým podivným srabometrem pravděpodobně sovětské výroby. Moje odvaha jako potenciální hadice se už v té době nedala s nikým srovnávat, protože moje spolumyši už byly všechny dávno (tak 2 – 3 týdny) zapitý. Pak jsem parabonzoval ohledně toho mazlákovýho incidentu, což už sem popsal jinde. Ještě akorát den před tim mazlákovým incidentem sem se dozvěděl, že mě daji na detašovaný pracoviště – na cvičák, kde budu sloužit jen ve dvou lidech, takže kdyby náhodou někdo říkal, že mě dali na cvičák, aby se mi nemoh nikdo pomstít za mý bonzování, tak to není pravda. Obzvláště po mým parabonzování sem byl docela rád, že mě daji na cvičák, byla to ta největší zašívačka, jaká mohla bejt a byl tam klid. Nerad sem se díval na ksichty některých vojáků, který byly znechucený mým parabonzingem. Před ostatníma sem dával najevo, že sem na cvičáku rád, takže není vyloučeno, že teď o mně po putikách říkaji, jakej sem byl srab, že sem chtěl za každou cenu bejt na cvičáku. Na druhej straně mi dohromady nikdo nic neřek a tak sem upad do falešnýho přesvědčení, že chasníkoidi už nejsou taková hovada, jako byli za komančů a že nakonec taky mají určité pochopení pro fair-play hru a právní postoj. Ještě mě potom chtěli zapít, což sem odmítal, nevěděl sem proč to po mně jako bonzákovi vůbec chtěji, ale chtěli to jenom proto, abych nemoh potom nikde říkat, co se na vojně dělo. A taky si říkali, když se z toho vyvlek kvůli bonzování (je na cvičáku, tam na něho nedosáhnem), tak by neměl bejt taková svině a měl by taky zaplatit jako my, který sme se z toho nevyvlekli. Potom u mě ještě sondovali, říkali mi, že už mi to na cvičáku zrušeji a že pudu k nim na rotu. Já sem jim říkal, že o to nemám zájem a že sem na cvičáku rád. Dvakrát bych se nedivil, že deviantní gumy za každou cenu chtěli, aby mi mohli budovat image naprostýho posery a tak za mnou posílali záklaďáky (jako jejich slouhy), aby se mne ptali, jestli se chci vrátit na rotu a když sem říkal, že ne, tak pak o mně rozšiřovali, že jsem srab, protože se nechci vrátit na rotu, abych tam nebyl náhodou potrestanej za můj bonzing. Nebo mně doopravdy chtěli dát zpět na rotu, aby mi tam záklaďáci udělali peklo a donutili mne tak ještě k zapití. Možná, že tu gumy chtěli plnit podobnou funkci jako na Slovensku, kde pronásledovali hadice (i když já sem byl navíc bonzák). Na druhej straně už mě gumy možná ani zapít nechtěli, myslím si, že byli se záklaďákama domluvený, že na vojně se budou ke mně chovat naprosto korektně, ale potom mne odepíšou v civilu. Když byl poslední nástup, velitel základny řečnil o tom, jak nám přeje úspěchy v civilu, hlavně v práci a zadíval se na mne a tak se zákeřně usmál, myslím, že tím chtěl dát najevo, že už mi připravili pěknej civil.

Y) To, že se někdo nechal finančně vydírat, to by mohlo mít ve válce i pozitivní význam. Chasníci, mohli byste třeba tvrdit, že ste se učili podplácet nepřítele. Při varšavským povstání upláceli židi některý německý vojáky, aby mohli do ghetta pašovat zbraně a kupodivu to fungovalo. Všechno může bejt k něčemu dobrý.

1.14. Co kdo tedy vůbec v rámci šikanoidního systému udělal

Kde je tedy v rámci šikanoidního systému možno hledat vinu? Nejdřív si znovu připomeňme, jak byl šikanoidní systém organizován a jak by také mohl být organizován alternativně. Pominu-li přijímač, pak skoro celou první polovinu vojny byl voják myší. Myš měla určité povinnosti vůči starým, které ji přinášely určité (ritualizované) ponížení. Plnila – li myš tyto nesmyslné povinnosti, témeř (až na výjimky) nabyla starýma šikanovaná. Byla-li myš vzpurná, tedy nechtěla-li plnit tyto nesmyslné požadavky, byla starýma šikanovaná tak dlouho, dokud se nezařadila do stáda poslušných myší a přestala vyčnívat. Pak ji staří pochválili, že už si zase začíná plnit. Šikana tedy nebyla ani tak metodou likvidace slabochů, jak by většina veteránů ráda lhavě tvrdila po putikách, ale metodou pacifikace odbojných jedinců za účelem vytvoření nesmyslného utopického režimu, kde všechny myši naslovo poslouchaji mazáky. Někdo nebyl vůbec odbojný, někoho zpacifikovali rychle a jiného (výjimky – ty fyzicky nejsilnější jedince) také nemuseli zpacifikovat vůbec. Asi tak měsíc a půl před odchodem starých do civilu nastala druhá fáze vojny. Myši byly nabídnuty dvě možnosti na výběr. V rámci budování utopického režimu nabídku dostali určitě téměř všechny myši, nazáleželo na tom, jak moc byla myš předtím odbojná. Mazáci rádi povýšili do mazáckého stavu každou myš, protože přesně to samé se stalo předtím jim.Ty dvě možnosti byly, že buď prochlastá s mazákama vlastní pětistovku (nechá se vydírat a znovu ponižovat) a tak se stane mazákem anebo jim tu pětistovku nezaplatí a zůstane tzv. věčnou myší (hadicí). Ihned jakmile se člověk stal mazákem, přestal být šikanován, takže se mu velice ulevilo. Pokud ale zaplatit odmítl, byl stále myší, staří i noví mazáci ho mohli stále šikanovat. Dalo se předpokládat, že noví mazáci (z jeho nástupáku) už ho po odchodu starých mazáků příliš šikanovat nebudou (protože s nima sloužil v jednom nástupáku, tak je mezi nima „bratrské“ pouto). Noví mazáci ale měli hadici jednak v úctě za její odbojnost, na druhou stranu na ni žárlili, že je tak odbojná a mnoho z nich ji taky chtělo určitě potopit, aby nemohla potom v civilu podávat svědectví o tom, jak se všichni nechali vydírat, a chtěli, aby se taky nechala zapít, tak jí teoreticky mohli strkat klacky pod nohy. Na Slovensku hadice byly pronásledovaný gumama, gumy totiž přesně od mazáckých donašečů věděli, kdo se nechal zapít a kdo ne. Hadice tam měly na rozdíl od mazáků gumáckou vojnu. V mým případě to aspoň bylo tak, že všechny mý spolumyši se nechali s radostí zapít už přede mnou. Já sem zůstal jako poslední nezapitej a to jen proto, že sem se jako jedinej nechtěl dát zapít, zapití mi nabízeli už tak dobrý 2-3 tejdny před mým parabonzováním. Starým sem přímo neříkal, že se nedám zapít, protože to by je jenom popudilo, aby mne maximálně šikanovali, ale říkal sem jim, že se ještě uvidí, jestli se nechám zapít, abych je udržoval v naději a aby mi tím dali víc pokoj. Staří už pomalu přestávali počítat s tím, že mne zapijou oni, ale zapitectví brali tak fanaticky smrtelně vážně, že řekli, že mě zapijou moje bejvalí spolumyši (teď už všichni mazáci) a že mě budou muset od nich starých mazáků nejprve za pětistovku koupit. Ach jo, jakej ubohej fanatismus s cílem znemožnit, aby někdo unikl do civilu z vojny nezapitej a mohl pak vyprávět, jak se na vojně nechali všichni vydírat. Třetí fáze vojny pak začala zapitím myší, z kterých se teď stali noví mazáci. Noví mazáci zcela podle hesla: (Co já sem musel vytrpět od mejch mazáků, to teď udělám novejm myším.) se pustili do šikanování nových myší. Jejich cílem bylo v naprosté většině případů provést novejm myším úplně přesně to samé, co se stalo jim, s konečným cílem donutit myš, aby se nechala taky zapít a vrátila jim tak pětistovku, o kterou předtím museli přijít, aby se z nich stali mazáci. Hadice žádná práva někoho šikanovat neměla, naopak mohla (a za komunistů často taky tvrdě byla) být terčem šikany teď již nových mazáků z jejího nástupáku. Na Slovensku byla předmětem gumáckého režimu. Zato měla hadice dobrej pocit z toho, že se nenechala vydírat, nezaplatila pětistovku a zachovala přímej směr. Co je na takto navrženém režimu vlastně špatné? Za prvý bylo špatný to, že když byl voják myší, tak ti, kdo se nesmyslným požadavkům mazáků podřídili, šikanováni nebyli, zatímco ti, co se podřítit odmítli, šikanováni byli. Ale budiž, za našich časů už ty požadavky byly tak na úrovni takový šikanistický mateřský školky, že bylo vychcanější radši se podřídit a neprotestovat, než protestovat a mít případně problémy se šikanou. Nabídku k zapití pak stejně dostali všichni bez ohledu na to, jak byly v prvním půlroce odbojní. Za druhý a to říkám, kdo vymyslel iniciaci finančním vydíráním, toho bych pověsil za kulky na kandelábr do průvanu. Největší svinstvo na vojně bylo finanční vydírání – to znamená slíbení hladkého (mazáckého) průběhu druhé poloviny vojny za finanční úplatu. Já osobně sem se na to díval tak, jako bych měl třeba platit ukrajinskej mafii (nebo Mefistotelovi) za to, že mne vezme pod svá ochranná křídla. Méně trefné je už přirovnání, že to bylo jako dát se ke komunistům nebo k StB. To už samozřejmě zdaleka tolik nesedí, na druhé straně alespoň o symbolické lámání charakteru se taky jednalo. Je samozřejmě jasné, že většina prostoduchých chasníků pak nebude chtít v civilu vůbec přiznat, že se nechali na vojně finančně vydírat (Na internetu sem se dočet takovou lež, že z myší se stali mazáci automaticky po odchodu jejich starých, o iniciaci tam nebyla ani zmínka.), ale přitom budou tvrdě svým mazákům zavázáni, že jim umožnili dožít zbytek vojny v poklidu. A protože byli svým způsobem alespoň symbolicky morálně zlomeni (nezachovali si přímej postoj) (zlomeno bylo 99,7% vojáků) rozvine se mezi nimi alespoň symbolické bratrské pouto, jaké je známo z válečných situací mezi všema zlomenejma, ale na druhou stranu taky snaha svoje zlomení zakrývat. A přitom budou nakonec mít rádi i své mazáky za to, že je zapili. To, že museli zaplatit, si pak bohatě vynahradili šikanou novejch myší. O to větší pak budou mít vztek na bonzáka, ale přitom hadici, kterej pětistovku nazaplatil, protože se z toho vyvlíknul kvůli bonzování. Ten čurák, co tohle celý svinstvo vymyslel, kdy jedni sou nasraný na druhý kvůli úplně nesmyslnejm a nezákonejm věcem, by fakt měl viset. Již jednou zlomení pak nepokrytě dávali najevo svou fanatickou snahu lámat všechno kolem. A tak, když už jsem zbyl jako poslední odbojnej nezapitej voják mezi již samejma zapitejma, tak se mne snažili zlomit tak, že mi ve třech bouchli 4-hodinovej mazlák. To byl další odpornej znak tohoto deviantního lámacího režimu. Kdo chtěl vzdorovat, musel vydržet někalikanásobek šikany než voják, co se nechal vydírat, ale nakonec, když zaplatili nebo zůstali vyjímečně hadicema, tak byli správnejma chlapama – veteránema všichni. Inu správnou metodou dosažené kolektivní rovnostářství. Pak se snadno na internetu můžou chlubit, jak měl každej nakonec z vojny respekt, když se přitom většina nechala zlámat (musela nechat zlámat) bez sebemenšího odporu, na někoho stačili 1:1 a ty nejodbojnější kusy lámali v několikanásobné přesile. Fakt se chovali tak trocha jako rudokožci. Když už se jednou jeden stal mazákem, tak měl právo šikanovat nový myši a vrátit si na nich, co sám vytrpěl (musel vytrpět). Musím popravdě říct, že se našlo i mnoho takových, kteří se šikanování vzdali, a přesto, že sami byli jako myši šikanovaní, tak pak jako mazáci nikoho nešikanovali. Kupodivu ani, ti co sami šikanovali, se jim nesmáli, (že jsou humanističtí outlocitové). Většina šikanistů vrátila novejm myším přesně jenom to, co sami zkusili. Proto si pak, jak sem si to sám u jednoho veterána ověřil, mohli připadat jako naprostí demokraté. Na internetu sem se dočet, že za nejhlubšího komunismu, byl poměr mazáků ku hadicím asi 1000 : 3, to znamená, že na každejch tisíc zlomenejch připadali jen tři nezlomení. Nelze se tedy divit že, když bylo 99,7% vojáků zlomeno, že vytvořili zapiteckej (tenkrát se ale výhradně povyšovalo nalískáním prdele) „křiváckej“ režim, který měl zvláštní sílu velmi rychle expandovat a obracet na pravou víru všechno kolem.

1.15. Alternativní šikanoidní režimy

A jaké mohli být ty alternativní šikanoidní systémy? Za prvý žádná mazárna nemusela vůbec existovat. Kdyby se víc bonzovalo, tak by každej měl strach z gumáckýho postihu (to měli už za nás, proto se mazáci nechtěli se mnou prát) a šikana by za chvíli přestala existovat pro všechny. A pak by byli všichní úplně v klidu. Ale neříkám zrovna, že bonzování je nějaká pěkná věc. Za druhý, když už se ze strany mazáků šikanovalo, tak se mohli ustanovit alespoň tři pravidla. První pravidlo by se týkalo toho, kolik mazáků může najednou otravovat jednu myš. Už za nás existovalo pravidlo, že jednu myš by měl rozjíždět jen jeden její starej (nebo jeho náhradník). Bohužel toto pravidlo bylo často překračováno a příliš se nedodržovalo. Určitě by to bylo férové řešení. Nemohlo by se stát, aby jednu málo odbojnou myš krotil jeden, zato odbojnou myš aby krotil tucet chasníků a aby to nakonec vedlo ke stejnému výsledku zkrocení obou myší a aby se potom chasníci mohli plácat po ramenou, jaký sou to úspěšní krotitelé lvů. Druhý pravidlo by bylo to, že staří by se mohli zamyslet nad tím, jaké typy šikany budou provozovat. Kdyby třeba někomu dali občas přes hubu, nebo někoho ne příliš život ohrožujícím způsobem mučili, tak by to teoreticky mohla být i celkem prospěšná činnost. Koneckonců člověk třeba v zajetí taky může být (a určitě by byl) vystaven mučení a kde jinde si to vyzkoušet než na vojně, co takové mučení obnáší. Musím zde říct, že jedna naše guma říkala, že správný voják, než aby padnul do zajetí, tak by měl spáchat sebevraždu, páč by dneska z každýho stejně všechno dostali. Amíci by vyslýchanýmu píchli skopolamin, ruský specňazáci by mu pilníkem ošetřili zubní kořeny. Ale koneckonců co ví řadový voják? Koneckonců standardizované mučení pod lékařským dohledem by mohlo být i oficiální součástí vojenských kurzů. Co by mohlo být předmětem mučení: deka (bití a kopání jednotlivce několika vojáky najednou), pálení masa cigaretou nebo vypalování cejchu, pecka do nosu s následným chytáním vlastní krve do ešusu a jejím pitím, mlácení bičem, elektrické šoky, pití vlastních zvratek a chcanek (pozn. ty sou sterilní a neškodné, jen ošklivě chutnají) atd. Mučení by mohlo být vykonáváno rituálně v tom smyslu, že by bylo naprosto stejné pro každého (rozdíly jen s ohledem na zdravotní stav). Nejsem sadista, ale pravda je, že by se s timhle voják ve válce určitě setkat moh. Co by naopak nemělo být součástí šikany – tak to teda zcela určitě mazlák. Nutěji-li mazáci nějakou myš šůrovat a ta myš odmítne šůrovat, protože má prostě líný pracky, jako se to stalo mne, tak jak tu myš donutit, aby nakonec šůrovala. Odvolávat se na to, že myš má nejprve splnit rozkaz a pak teprve si problém řešit s mazákama je naprostá hovadina. Kdyby se na tohle myš vysrala v civilu a ne na vojně, tak by ji normálně uvažující člověk taky nebude považovat za bonzáka jenom proto, že odmítla šůrovat a k neplnění rozkazu museli bejt ouředně přivolaný gumy. Chasníci, s timhletim otravováním ste si fakt radši měli jít vylízat prdel než s tím otravovat počestné občany! Chudák myš, když se takhle kvůli líným pracičkám stane bonzákem v lepším případě alespoň sviní a šmejdem. A co potom mazáci, nejsou to taky náhodou takový spolupodílníci na bonzování? Naopak když myš dostane přes hubu a pak to de oznámit gumám, tak se alespoň dá říct, že šla žalovat. Nicméně zároveň dodávám, že i toto je čin naprosto v souladu s naším právním řádem a nelze proti tomu nic formálně navrhnout. Kdyby toho nebylo, tak by se vojáci navzájem i zabíjeli a každej by měl pak strach o tom před gumama mluvit, což se za komančů fakt stávalo. Poslední pravidlo by bylo to, že by se zrušilo lámání charakterů lidí vyděračskou iniciací. Místo toho, aby mazáci dali myši vybrat, jestli si chce nechat nalískat prdel případně se vyplatit za pětistovku anebo zůstat věčnou myší, tak by zkrátka před svým odchodem do civilu pozvali všechny myše v jeden den do hospody, tam by jim řekli, že jsou rádi, že myši ve zdraví vydrželi půl rok mučení, zaplatili by myšem 40 piv (pro dvě osoby) a rituálně by je povýšili do mazáckého stavu. Noví mazáci by potom ty piva vrátili zase novejm myším a ne naopak. A nebylo by žádný hromadný parastbácký lámání lidskejch povah a vytváření zločinejch sektářskejch kolektivů. Nebylo by tedy už dělení na hadice a mazáky, ale byli by už jenom mazáci. Je ale na druhej straně pravda, že iniciační režim dal doopravdy vyniknout těm třem promilím hadic, který jsou opravdický hrdinové.

2. Na vojně a krátce po vojně

Zde budu popisovat události po mým bonzování, co kdo říkal a dělal, neb je to pro mne velmi zajímavý (ze sociologického hlediska) a zároveň krajně nechutný a odporný divadlo. Bohužel, pouze parastbácký (starorakouský) špiclování hospodských hovorů, co kdo utrousil, mi přineslo opravdovou možnost slyšet často těžko představitelné a pro mě nepřijatelné názory na vojnu. Často jsem slyšel opravdové perly, které by člověk očekával spíše od nějakých nohsledů fašistického nebo socialistického režimu než od rozumných lidí, které zde záměrně uvádím, aby bylo vidět, co se komu ještě dneska může honit v hlavě.

2.1. Vojín L.

Ihned po parabonzování, když jsem byl ještě krajně znechucenej mazlákem, přišel ke mně jeden starej (myslím, že vojín L, kterýho jsem jednou odstrčil, když mě tahal rozvalenýho z postele,a bylo vidět, že mi to nemůže do konce vojny zapomenout, co sem si k němu jako starýmu před ostatníma starejma dovolil) a říkal: Tak jsi se konečně ukázal, jakej seš a jak to s náma myslíš. Tak jsem mu odpověděl: A co sem měl, vole, jako dělat, kdo by ten mazlák jako jinak uklidil, já na Vás jinak seru, nikam sem Vás bonzovat nešel,vy ste se udali sami, museli ste si gumy zavolat sami, šlo mi jenom o to, abych to nemusel dělat. A ten zmlknul a už nic neříkal. VL byl na mě nasranej, že sem ho před ostatníma mazákama jednou trošku znemožnil, což asi přispělo mimojinýho k tomu, že se ozval. Budiž stejně by to moh říct kdokoli jinej, blbí na to byli skoro všichni dost. Museli se prostě proti parabonzákovi ozvat stůj co stůj. Ani by mi nevadilo, že říkal, že sem se ukázal, co ve mně je (mohl myslet, že jsem nevydržel šikanu, což byla jistým způsobem i pravda, třeba by to nějaká výjimka vydržela), jako spíš, že jsem ukázal, jak to s nima myslím (asi tím myslel, že jsem nějaký zrádce těch správných chlapů, který sloužej nějakým nadindividuálním soudružsko-chlapským zákonům). Ten parazločinej parakolektovismus jako nějaká direktiva mi byl vždycky k opovržení. Jo, kdyby to bral někdo jako hru, v kterej jsou možný všechny alternativy včetně parabonzování a nedělaji se z toho vůči nikomu ňáký nenávistný závěry, tak neřeknu, to beru. Nad jeho závěrem mi bylo trochu šoufl.

2.2. Záklaďáci na vojně

Až do konce vojny nikdo ze záklaďáků mi neřek a nepřipomínal nic ohledně mazlákový epizody. Chovali se naprosto slušně. To jsem přijímal pozitivně. Myslel sem si, že to tak skutečně mysleji, že si sou vědomí, že naprostá většina z nich nikdy mazárně ani jednou na rozdíl ode mě neodporovala, že se všichni nechali s nadšením zapít a odpor nikdy nepodporovali a tak, i když já sem nakonec parabonzoval proti přesile (to sem jim ani moc nepřipomínal), že uznaji, že něco se s tim mohlo dělat, že sem jinou možnost neměl a že kdyby měli objektivně srovnávat (byl jsem vždy přesvědčen o zdravém úsudku chasníků), tak dobře věděli, že v tolika parafingovaným parasrabství a přizpůsobování se parazlu ňákej parabonzák se těžko může hodnotit jako srab. Tak proč by měli někoho tak striktně soudit? Když oni se ani trošku nechovali jako hrdinové, tak proč bych se já pak měl tak stydět za nějaký parabonzáctví proti přesile. Myslel sem si, že nad tim mávnou nakonec rukou a mý parabonzování vemou jako přecejenom nakonec právoplatnou alternativu v tak křivým režimu, která jim aspoň přinesla zákaz mazláku. Že mě ještě chtěli zapít, sem se fakt divil, proč by měli zapíjet podle nich bonzáka? Ve skutečnosti to zřejmě bylo tak, že už byli přes spojky domluvený s gumama, že na vojně se jako ke mně budou chovat naprosto férově a korektně, ale pak v civilu mi to natřou.

2.3. Gumy na vojně

Velitel roty při vyšetřování zrovna nadšen nebyl, ale nic moc neříkal. Ptal se jenom, jestli jsem to nemoh přece jenom vyšůrovat, jestli toho bylo opravdu tolik. Tak sem říkal, že mě hlavně nasralo, že byli proti mně dva, téměř tri, že to nebylo fér, že sem tedy chtěl, aby mi jeden pomoh a že toho bylo opravdu nezdravé množství. Na to nic neříkal. Většina gum se ke mně chovala naprosto úředně zcela podle regulí, tak sem upad do falešnýho klidu, že je to nevzrušuje. Jen jeden mě trochu mírně psychicky deptal a říkal: Vy pořád nevíte o čem ta vojna je, a že bych se měl chovat podle předpisů (podávat hlášení). Po těch správných a hodných mazácích to vůbec nepožadoval, takže bylo vidět, že se mi tim mstí za parabonzáctví. Jeden ještě dělal starou obehranou propagandu. Když jsem šel pro klíč od posilovny, tak se divil, jakto, že Frolík chodí vůbec posilovat. Fyzičku jsem přitom jednu z nejlepších a posilovat sem chodil i před parabonzováním. Nevím, jestli to věděl. Ke konci vojny, občas ještě některý gumy přede mnou odplivli. Moc sem tomu ještě nevěnoval pozornost, nevěděl jsem, jestli to není třeba náhoda. Říkal sem si: A když, tak ať, stejně jsou to jen gumy zdegenerovaný bolševickým režimem, a až přídu do civilu, tak to snad v prostředí „rozumnějších lidí“ ustane. Pak jsem ještě slyšel od jednoho desátníka, kterej dělal s gumama v kanceláři, jak povídal u stolku ostatním záklaďákům: Cha, cha, kdyby ten tak věděl, co ho čeká. To sem ještě netušil, jak mi budou otravovat civil, tak sem to hodil za hlavu. Velitel roty byl mrzutej, že sem nakonec parabonzoval, možná si myslel, že budu odporovat a že se nenechám zapít a nebo se nakonec taky nechám zapít jako všichni a podpořím tím parakamarádské vztahy. Byl mrzutej, že sem zklamal. To bych mu ani tak za zlý neměl. Já sem říkal, že mě srala ta přesila, proti čemuž nic neříkal a to mi celkem stačilo. Gumy si na vojně žádnej přímej teror proti mně dovolit nemohli. Byli zcela vázaný zákonem a třeba si mysleli, že sem tak odpornej bonzák, že kdyby něco proti mně dělali, tak bych to někam nahlásil a měli by průser a ještě bych odhalil, jaká je vojna podvod. Taky tušili, že jsem inteligentní a vysokoškolák a že celou mazárnou prostě pohrdám a nechci s ní mít cokoli společného. Toho, co mě tak troch otravoval jsem jednou slyšel, jak říká kolegovi: Ňákej mazlák, já sem taky jako mladej na vojně musel dělat rajony. Když mě někdo sral, tak sem ho varoval, třikrát a dost, dostal přes držku. No, doufejme, že byl doopravdy takovej nadchlap, to bych mu chválil. Ale jestli se nechal naplácat zadnici, to fakt nevím. To s tou posilovnou bylo zcela trapný post-budování image slabocha i po fyzické stránce, ale nemohl jsem se později v civilu vynadivit, kolik lidí si myslelo, že musím bejt uplnej chudák po všech stránkách. Takovou propagandu zřejmě o mně šířili gumy s cílem mě psychicky zlikvidovat ne-li fyzicky, třeba si mysleli, že spáchám sebevraždu, což se občas v podobných případech skutečně stávalo. Pak budou mít zase další zářez – splněnej úkol (likvidace nepřizpůsobivého bonzáka) - rozkoš pro jejich mírně deviantní psychopatickou povahu.

Ten jeden, co říkal, jak uvidím, mě nejprve pochvaloval za odpor proti mazákům, ba sme spolu i o tom mluvili a na mazárnu nadávali, chtěl se taky pokusit o to nenechat se zapít po mém vzoru, ale narazil na takovej odpor, že mi nakonec řek: Ale nešlo to, nakonec sem se taky musel nechat dát zapít. Je pravda, že pokud nechtěl parabonzovat, nebo bejt hadice, tak mu nic moc jinýho nezbývalo.

2.4. Odchod do civilu

Do civilu jsem šel s tím, že jsem byl sice na sebe trocha naštvanej, že sem nakonec parabonzoval, myslel jsem si, že vydržím víc. Na druhej straně ale rezolutně tvrdím, že, pokud sem nechtěl šůrovat, tak mi nic jinýho nezbývalo a že sem chtěl těm nechlapskejm blbečkům ukázat, že, když si na mě nedovoleji v jednom, tak ať to ve dvou a půl nezkoušeji na poslední chvíli, jen aby mě taky donutili nechat se zapít. Myslel jsem si, že nakonec vemou mý jednání jako zákonej akt, kterej byl tak v křivě deviantním režimu dobrej pro ně aspoň k tomu, že došlo ke zrušení mazláku. Říkal sem si: Co bylo na vojně, to bylo, ty na vojně značně vychýlení chasníci se zase budou muset vrátit do civilních kolejí a snad je to nebude tak vzrušovat.

2.5. Flusání

Vrátil jsem se do civilu 25. března 2004. První příznaky se projevili po mém příchodu do civilu, ještě než jsem šel do práce. Měl jsem tejden volno. Šel jsem v Řečici kolem školky a hle, najednou přede mnou ňákej chasník flusnul. Hejblo to se mnou a řekl jsem si: A hele, budou problémy. A řek sem si: Celej odpor na vojně proti mazárně, na kterej sem byl trocha hrdej, byl na hovno, nakonec budou přede mnou všichni ti zapití chasníci jako před bonzákem ještě flusat, ach jo, no to je průser, co budu dělat? Pak přede mnou začali chasníci flusat stále častěji, jeden takovej známej řečickej primitiv to udělal obzvláště demonstrativně. Pár měsíců (tak 5) po příchodu do civilu jsem si ještě říkal, jestli to není všechno jenom shoda náhod, že kdybych jim dal přes hubu, tak by to třeba byl úlet vedle. Do očí mi nikdo nic neřek, takže přes hubu sem jim přímo dát nemoh a otázka je, jestli se nechat vyprovokovat flusáním. Páč jsem ještě tehdy takový ponižování nesnes, bylo to moc čerstvý, na vojně mi nikdo nic neřek, byl to pro mě docela šok. Dal jsem si předsevzetí, že jestli zjistím přímou souvislost s vojnou, tak to budu s přiměřeně silným protivníkem řešit dáním přes hubu. Flusání na různých místech jindřichohradeckého okresu (Kardašova Řečice, Třeboň, Jindřichův Hradec, Nové Hrady, Halámky, Dvory nad Lužnicí) přede mnou přibíralo na intenzitě. Stále jsem si myslel, že se jedná jenom o lokální vyřizování účtů pár zelených veteránských mozků a že způsob komunikace mezi nimi je pouze ústní a šíření informací bude pouze lokálního významu. Většinou přede mnou flusali chlapi ve středním věku, který zažili komunistickou vojnu. Tenkrát jsem se tomu podivoval, považoval jsem je za umíněné dětsky se chovající frocky, myslel jsem si, že dospělej chlap je pak v civilu zase relativně moudrý stvoření, který je prožitou vojnu nakonec nuceno chápat jen jako zvláštní bezprávnou hru, bez možnosti bonzáky jednoznačně odsuzovat. No, to, co zažili na komunistický vojně, je asi hodně poznamenalo. To sem si ale uvědomil až později. Jesli si jako někdo myslí, že se z jeho flusání poseru, tak je na hlubokým omylu. Lidi na sebe ve vojenskejch záležitostech často flusali a nikdo se z toho neposral. Ale co víc, flusali dokonce Poláci před Čechama, když zabírali v 38. Těšínsko. Ba dokonce i Rusáci před československejma vojákama, který se u nich učili lítat na letadlech, po 68. a říkali jim, že sou zrádci komunismu. Jestli si ještě dneska na to Poláci vzpomenou, jak byli ubohý. No Rusáci, ty sou na to ještě dneska určitě hrdý. Já to považuju za projev lidské přízemnosti takovejch těch trocha obyčejnějších lidí a nijak zvlášť mne to nevzrušuje. Inu skoro bych řek: Když maji blechy (v dějinách) pocit, že jsou na koni, tak uměji rajtovat. Blechy, děte se vysrat!!!

Obr. 5: Obtížný hmyz

2.6. Heslo To je on

Postupně se rozšířilo používání hesla: To je on, při kterém si na mně lidi ukazovali, když mě potkali. Heslo mělo především identifikační význam, jinak bylo bezobsažné, asi mě chtěli deptat tím, abych nevěděl na co mám podle toho heslo usazovat, že proti mně přesně mají.

2.7. Příchod do Štěpánovic

Pak jsem se nastěhoval do ubytovny ve Štěpánovicích. Chodil sem tu pravidelně do hospody. Zpočátku mi dali vcelku pokoj. To sem o svým přestěhování ještě nemluvil v práci. Až když sem o tom řekl v práci, tak pak sem jednou jel na kole do Štěpánovic, před stodolou stály dvě baby, drbali a jak mě jedna viděla, tak si odflusla a s ohromující úlevou pronesla: Tak. Skoro mě napadlo, že si prvně nechtěli proti mně jako novýmu sousedovi tolik moc dovolit, a teprve když dostali befehl z práce (tam se dozvěděli, že tu bydlím, a že si to můžou dovolit, že sem na odpis), tak začali otravovat. Ve Štěpánovicích taky pak vymysleli později flušbu speciálním způsobem. Když jsem se šel za tmy od autobusu na ubytovnu, tak z okna ubytovny se zcela pravidelně každý den ozývalo flusání. Takže ňákej blbeček se tak moc obtěžoval a dělalo mu to tak dobře, že tam na mě vyčkával každej den.

2.8. Hádka s babou ze zastávky v Třeboni

Taky sem začal trocha jednat. Jednou přede mnou flusala baba z nádražní zastávky na ulici. Tak sem na ní na tu zastávku vlítnul a vynadal sem jí, proč po mně fluše. Odbyla mně tím, že přede mnou neflusala a že mě ani nezná. Hádavá a ječící - to byla fakt baba hadr. Viděl sem tedy, že tudy cesta nevede, že všechno, co proti mně mají, zapřou a že je teda škoda se s nima hádat, páč mi stejně nikdo nic do očí přímo neřekne.

2.9. Hádka s hospodským chasníkem ve Štěpánovicích

Ještě sem to jednou zkusil ve Štěpánovicích. To sem jednou vycházel z ubytovny a proti mně vcházel dovnitř hospodskej – takovej slušně nakypřelej chasník, se svojí starou a demonstrativně si přede mnou na plnou hubu odflus. Ještě ze sebe předtim za příšernýho chrchlání dlouho tahal flusanec hlenu. Tak sem na něj vlítnul na jeho pokoj a vynadal sem mu, že to udělal a řek sem mu, že se nenechám od ňákýho sajrajtu a bordelu otravovat. Nic neříkal, říkal, že sem blázen a ať du pryč. Tak sem šel. Druhej den sem šel do hospody a on přišel za mnou: Hele, co to mělo včera znamenat. Tak sem mu to vysvětlil a zeptal sem se ho, proč po mně fluse. Řek, že to tak dělá vždy, když vchází do domu, že o mě hovno ví, jen od domovnice, že jsem ňákej vysokoškolák. Tak sem mu říkal, že by třeba o mě mohli jít po vesnici ňáký nepravdivý drby, že znám vesnici, tak ať mi o tom řekne. Řek, že o ničem neví, že jako hospodskej by jinak věděl všechno, tak se z toho zase vykroutil.

2.10. Že prej mě mlátili

Druhej den v Třeboni sem šel po ulici, a proti mně šli dva chlápci a jeden povídal druhýmu: To je ten, co ho mlátili, ukazujíce na mne. Věděl jsem, že to je nesmysl a napadlo mně, jestli o mně náhodou někdo nešíří falešné informace, aby proti mně, co nejvíc poštval lidi. Ale asi věděli, co jsem mluvil v hospodě, že by o mně mohli jít falešný drby, tak si ze mě dělali srandu. To sem si ještě furt myslel, že šíření zpráv mezi nimi probíhá pouze ústní výměnou, která nedovoluje rychlé předávání zpráv.

2.11. Flušba na nohy

Postupem času ve mně stále více narůstalo přesvědčení, že už bych měl jednou zakročit silou. Jednoho dne asi 5. srpna 2004 sem jel na kole po hrázi Světa, když proti mně šel ňákej chasník se svojí dost pěknou starou. Baba se na chvíli zastavila, roztáhla nohy, předklonila se a demonstrativně si na celé kolo odflusla. To mě nasralo, jel sem kolem ní na kole a flusnul jsem jí přímo na nohy. Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Druhý den jsem vedl kolo v ulici od pivovaru k třeboňskýmu náměstí. V podloubí šel proti mně chlápek, takovej bolševoidní policajtskej vyžranej zjev. V tu chvíli vylítnul z podloubí prudce flusanec a div že mi netrefil nohu. Inu oko za oko, zub za zub.

2.12. Plivnutí do piva a rvačka v Jakuli

Tou dobou sem zrovna chodil do posilovny vedle práce, takže jsem měl celkem chuť se poprat. Jel sem na kole z Třeboně do Nových Hradů, abych se tam přihlásil ke studiu.Cestou sem se stavil na jedno v hospodě na Jakuli. Když sem z hospody jel na Nový Hrady, šel proti mně slušně nakypřelej vysokej chlápek tak 35 až 40 let a demonstrativně si odflus, sotva sem se na něho podíval. To mě sralo, říkal sem si, já se tu jedu na Hrady zapsat na postgraduál a tady ňákej čůrák po mně fluše kvůli ňákej posranej vojně a jejich zkurvenýmu mazáckýmu režimu, po kterým mi bylo hovno. Řek sem si, dneska ho potrestám, určitě půde do hospody, tak, až se budu vracet, tak si to s ním vyřídím. Byl sem nasranej, před Novýma Hradama sem si sebral do batohu pořádnej klacek, že bych mu třeba i nim dal po hubě. Pak sem vklidu podal přihlášku ke studiu a šel se ještě do hospody k Heidingerům posilnit dvěma kouskama. Když sem se vracel, jel sem na Halámky, tak sem se stavil znovu v hospodě na Jakuli. Chlápek tam seděl u stolu před hospodou s jednou ženskou. Tak sem si k nim sednul a dal si jedno pivo. Zeptal sem se chlápka, jestli sme se už dneska neviděli, jestli nepřišel cestou od Nových Hradů. Ten řek, že neví. Já sem dopil pivo a počkal sem, až už bude mít v půllitru hodně málo piva. Pak sem se zvednul, vzal sem mu půllitr, odflus sem si do něj a odcházel jsem k východu ze zahrádky. Chlapík se ihned zvednul, řek: Ty mi do piva flusat nebudeš, vyskočil za mnou a chyt mne za batoh a obrátil k sobě a chtěl mi dát pěstí přes držku. Já sem jemu dělal to samé. Pokud sem to zaregistroval, tak nikdo nedal tomu druhému žádnej zásah přes držku, všechno jsme současně navzájem vykryli. On měl ale pěkně natržený triko a já utrženej jeden řemínek od batohu. Ta jeho baba se do toho vložila a volala po něm: Franto, nech ho už bejt. Ani nevím, jak to už přesně bylo, ale chlapík toho nechal, odcházel zpět ke stolu a ještě se mě ptal, co mi udělal, že sem mu flus do piva. Tak sem mu řek něco v tom smyslu: Ty čuráku si po mně flusal a já tu ze sebe nenechám dělat hovado. Na to on odpověděl: Jaks mi to řek, čůráku, poď sem ke mně? Tak sem mu vzkázal, že na něho zvejšky seru a odjel sem na kole na Halámky. Cestou sem se ještě stavil na jedno v Trpnouzi, tlustej odpornej klacek mi vypad z batohu pod stůl, tak sem ho tam nechal.

2.13. Post-Jakule, aneb co si někdo myslel o tom, jak bych se měl rvát

V Třeboni, pak mně jeden ze šéfů, kterej mě uvítal v den příchodu do práce flusnutím, v práci najednou pozdravil čau. Zřejmě se k němu dostalo, že sem se kvůli vojně popral, což von považoval za dobrý. Já na něho stejně sral. Pravděpodobně si některý lidi mysleli že ze sebe budu po vojně dělat Jánošíka a někdo mi aspoň rozbije hubu a tak pomstí zapité bratry partyzány. Jenže dělat ze sebe Jánošíka po vojně, když už to pořádně nešlo na vojně, to bych se musel na ulici prát denně, někomu bych dal třeba přes hubu, často by to mohlo dopadnout nerozhodně, ale flusali po mně i takový gorily, proti kterejm bych těžko měl nějakou šanci, takže bych akorát dostal pořádně přes hubu. Taky mi připadalo nedůstojný, abych se jako bílej límeček pral na ulici s kdejakým primitivem, když většina vysokoškoláků na rozdíl od učňů se nemusí prát témeř celý život a taky žijou a dobře prosperujou. Když sem šel do hospody na oběd, tak se na mě šéf, který je po Třeboni znám pro svoji poněkud zvláštní a primitivní povahu, díval jakoby trochu se strachem. Taky se asi něco doslech, páč potom mluvili něco o Jakuli a ukazovali přitom na mne. Jestli o tom skutečně věděli, není zcela jisté. Pak sem slyšel v práci jednu babu, jak telefonuje asi takto: No, on pár dostal, říkal, že už není nejmladší, on si to s ním ještě vyřídí. Baba zřejmě telefonovala ňákej známej o tom, že sem se na Jakuli popral a o tom, že si to chlápek se mnou ještě vyřídí. Když sem se pak stavil cestou do Halámek v hospodě u Černýho potoka v Tušti, zdálo se mi, že ten chlápek, byl mu hrozně podobnej, ale paměť na lidi mám bohužel blbou, a snad i ta baba tam sedí. Chlápek na mne ukazoval a říkal ostatním chlapům asi toto: To je on, to víte už nejsem zrovna nejmladší. Ale jinak nic nedělal. Velmi často sem ho tam potkával i potom. To, že sem dvakrát v krátké době po sobě slyšel: Nejsem zrovna nejmladší a to jednou od baby která je ze Suchdola nad Lužnicí a podruhý od chlápka ze sousedního Tuště, mně vede k domněnce, zda zase lidé z práce (ta baba) mý celý otravování neřídili. Baba mi zřejmě přála zpětný výprask od toho chlápka nebo někoho jiného. Chlápka sem potom ještě určitě jednou viděl vystupovat na nádraží v Jakuli. Dlouho potom, několik měsíců, jsem jednou čekal na nádraží ve Veselí nan Lužnicí na vlak na České Velenice. Vyslech sem asi takovýto rozhovor dvou opodál stojících chlápků. První k druhému: Udělej to, zkus to: Druhý na to: Já nebudu. První zase: Dostaneš přes hubu, on se pere. Druhý na to: To mu bude stejně prd platný, vzpomínám jak jeden taky mlátil druhýho celej den a stejně mu to bylo nakonec prd platný. Asi to bylo, tak, že jeden hecoval druhýho, aby si přede mnou odflus. Tomu se nechtělo, ale dodal k tomu, že to, že se peru, mi bude stejně uplně prd platný, protože mě stejně hodlaj totálně psychicky zničit, hlavně totálně lidsky znemožnit a isolovat, abych třeba nakonec i spáchal sebevraždu a došlo k ukojení jejich vojnou zdeformované deviantní povahy. Zřejmě vzpomněl případ nějakého bonzáka, kterej potom celej den někoho mlátil a nakonec mu to bylo stejně prd platný. Potom sem ještě jednou čekal na autobusovým nádraží v Třeboni na autobus do Štěpánovic. Už byla tma. Přišel tam jeden asi 60 – letej chlápek s manželkou a stoupli si vedle mne. Dědek vytáhnul foťák, zamířil ho přímo na mne, zableskl se blesk a tak mě vyfotil, řkouce při tom: Tak a máme ho. Dále říkal manželce: Já myslel, že se bude prát, že si bude chtít dokázat, co v něm je a on se přitom vubec nepere. Dědek - blb si zase myslel, že budu ze sebe dělat Jánošíka a podkuřovat tak a snažit se vyrovnat chasnickej povaze. Nebo chtěl, abych dostal do držky. Za pár dnů po Jakuli už zase po mně flusala půlka Třeboně, tak sem si řek, že s takovým nepřítelem opravdu nemá cenu bojovat. Já napadnu jednoho, a budou si to se mnou chtít vyřídit všichni chasníci a tatíci a to nemá cenu. Budu jeden proti všem. Ve 2,5 proti jednomu začali a na hromadnej štvanici skončeji, blbečkové. To bych se pak rval se samejma primitivama a do toho se mi jako přece jenom bílýmu límečkovi fakt nechce. Ale jen ať si zkusí si na mne sáhnout, pak by jednu dostali.

3. Delší hlášky, aneb co kdo řek v hospodě anebo na ulici

3.1. Hospoda U Václava v Nových Hradech

V hospodě U Václava v Nových Hradech: Byl tam jeden mladej v odřenej koženej bundě a holohlavej, takovej vyhulenej, vypadal jako pěkná socka. Povídal k jednomu staršímu chlapovi: To je svině. Ten měl lehkou vojnu. Bože, jakou já měl těžkou vojnu, jak sem se musel snažit. A chlápek mu na to odpověděl: Teď, když už je v civilu, tak se na něj vyser, nech ho bejt. To se mělo řešit na vojně, když to nevyřešili tam, tak tady už to není třeba. Po vojně je to už jedno. Hlavně, že může říkat, že byl taky na vojně. A stejně je to vysokoškolák, tak co si na něm vemeš.

Fresky v chrámu Debre Berhan Selassie v Gonderu. Sever, Etiopie.

Obr. 6: Pekelné utrpení

Za komunistů měli mazáci a teprve hadice opravdu tvrdou vojnu, hodně si tam zkusili. Na druhej straně, možná kdyby se tam šikana víc řešila bonzováním, tak by bylo za chvíli po ní a všichni by pak měli velice lehkou vojnu, takže v tom mi neměl ten mladej zas tak moc co vyčítat. Jestli chtěl bejt opravdu hadice – nadchlap, tak se musel fakt hrozně snažit, takový obdivuju, na druhej straně byla to jejich osobní dobrovolná volba. Myslím, že vojna bez mazárny je zdaleka ta nejlehčí. Co řek ten druhej chlápek, to byl jeden z mála rozumných názorů, co sem za celý 3 roky slyšel. Teda ta první polovina, to byl přesně můj názor. Chlápek taky dobře rozpoznal, že jako vysokoškolák jsem celou mazárnou doopravdy pohrdal jako nějakým parabolševickým nesmyslem. Akorát mě tvrdě sere, že kdybych nebyl mazanej vysokoškolák, ale třeba ňákej jednoduchej prostoduchej chasník, tak si ten chlápek myslel, že by měl právo si na mě něco vzít. Těch nevysokoškoláků, co spáchali sebevraždu, když je vyhodili z vojny, kvůli tomu, že byli šikanovaní a oni neunesli tlak mazáckejch veteránů v civilu, je mi fakt líto. Fakt naprosto zbytečná smrt a ze strany veteránů naprosto nesmyslnej hyenismus. Že můžu říkat, že sem byl na vojně, to je pravda, kvůli tomu tam ostatně šla naprostá většina chasníků, aby se pak mohli v hospodě plácat se starejma chlapama po ramenou.

3.2. Hospoda U Charvátů ve Dvorech nad Lužnicí

Obzvláště odpornej parasocialisticko-bolševicko-knechtskej pušinec jsem ucítil jednou v hospodě U Charvátů ve Dvorech nad Lužnicí. Seděl sem tam, pil pivo a hle, co to slyším, jak se bavili chasníci u stolu, asi takhle: Hle, to je ta svině, bonzák. Ale pozor, je to vysokoškolák, tak si na něm nic nevememe. Hele, kde vůbec dělá? Z intonace na konci bylo naprosto jasné, že se mi ňákej knecht chce pomstít za vojnu v práci, to znamená někoho v práci najít, pořádně mě tam pomluvit a říct jim, aby mi tam dělali peklo. Tak sem si říkal: Vy odporná pararudá verbeži, chápu, že ste nechtěli bonzovat, ale byla to Vaše volba, moje bonzování Vám bylo taky ku prospěchu, byl zrušenej mazlák, aspoň ste neměli čim otravovat, choval sem se jako vš s nadhledem, ničil jsem mazárnu od základu a vy pararudý svině se mi chcete takhle šmejdsky pomstít. Co si kurva myslíte, že ste tam s tou zkurvenou mazárnou sloužili Pánu Bohu nebo komunistům. Kdo Vám na to dal kurva právo? Je opravdu hnusné sledovat mladý kluky nezatížený komunismem, jak se snažeji někoho potopit metodama, který tak nejspíš používali jejich tatíci v dobách normalizace po 68, když někomu chtěli zkazit kádrovej profil. Fakt na blití. Tak proto tam asi na tu vojnu chodili, aby se tam takovýmu svinstvu od postbolševickejch gum naučili. Kdo ví, kdo jim to poradil. Pro mě jako bejvalýho vš individualistu něco naprosto nepřijatelnýho, abych někomu, kdo se zachoval naprosto zákonně, ničil život. Ať se dou vysrat a vyserou ze sebe ty parabolševický lejna a ať táhnou do prdele!

3.3. Hospoda v Třeboni

Taky sem chodil na oběd do jedný hospody v Třeboni. Jednou sem tam vyslechnul asi takovýhle rozhovor mezi zdejším šéfem a nějakým zemědělským dělníkem. Šéf něco říkal o mně tomu dělníkovi. Dělník řek: Tak to byl student, ne. Šéf na to: Ale to ne, byl to posera. Vždycky se našla ňáká taková svině. Dělali to hlavně vysokoškoláci. Rozhovor byl o tom, že šéf mě zřejmě představoval dělníkovi jako nějakého vyvrhele z vojny. Ten si asi myslel, že sem se jako student povyšoval na vojně nad ostatní, načež mu šéf řek, že to ne, což je naprostá pravda. Pak o mě mluvil jako o poserovi. Takovou image mi museli zcela v duchu starobolševický propagandy určitě budovat především gumy, možná i ňáký slabodušejší záklaďáci. Srab mezi samejma už dávno zapitejma, no, to zní fakt divně. Pokud si vzpomínám, tak jediní doopravdy neoddiskutovatelní hrdinové, jaké znám, byly hadice. Pak určitě mezitím musel mluvit o bonzování a jaká sem tedy svině. Taky říkal, že se vždycky někdo takovej našel, tím myslel jeho komunistickou vojnu, což je určitě pravda. A zase, co mě opět nasralo nejvíc, kvůli bonzování nadával zase na vysokoškoláky. Při jeho povaze, co je o něm známé po Třeboni se ani nedivím, páč se o něm říká, že je primitiv, tak pro něj musela být mazárna rájem na Zemi. I já to na vlastní oči viděl, jak tvrdě zatočil s někým, kdo mu nebyl zrovna po chuti. Když někoho vyhazoval z hospody, tak za nim přišel a výrazně syčel: Ty di do prdele, vypadni a už ať si pryč, tady nemáš co dělat. Možná, že má trochu komplexy a vysokoškolskou rafinovanost a odstup prostě nenávidí. Stejně je furt ožralej.

3.4. Nádraží ve Veselí nad Lužnicí

Dlouho potom, několik měsíců, jsem jednou čekal na nádraží ve Veselí nad Lužnicí na vlak na České Velenice. Vyslech sem asi takovýto rozhovor dvou opodál stojících chlápků. První k druhému: Udělej to, zkus to: Druhý na to: Já nebudu. První zase: Dostaneš přes hubu, on se pere. Druhý na to: To mu bude stejně prd platný, vzpomínám jak jeden taky mlátil druhýho celej den a stejně mu to bylo nakonec prd platný. Asi to bylo, tak, že jeden hecoval druhýho, aby si přede mnou odflus. Tomu se nechtělo, ale dodal k tomu, že to, že se peru, mi bude stejně uplně prd platný, protože mě stejně hodlaj totálně psychicky zničit, hlavně totálně lidsky znemožnit a isolovat, abych třeba nakonec i spáchal sebevraždu a došlo k ukojení jejich vojnou zdeformované deviantní povahy. Zřejmě vzpomněl případ nějakého bonzáka, kterej potom celej den někoho mlátil a nakonec mu to bylo stejně prd platný.

3.5. Autobusové nádraží v Třeboni

Potom sem ještě jednou čekal na autobusovým nádraží v Třeboni na autobus do Štěpánovic. Už byla tma. Přišel tam jeden asi 60 – letej chlápek s manželkou a stoupli si vedle mne. Dědek vytáhnul foťák, zamířil ho přímo na mne, zableskl se blesk a tak mě vyfotil, řkouce při tom: Tak a máme ho. Dále říkal manželce: Já myslel, že se bude prát, že si bude chtít dokázat, co v něm je a on se přitom vubec nepere. Dědek - blb si zase myslel, že budu ze sebe dělat Jánošíka a podkuřovat tak a snažit se vyrovnat chasnickej povaze. Nebo chtěl, abych dostal do držky.

3.6. Hospoda v Dolním Miletíně

To sem jednou jel na kole domů ze Štěpánovic a vzal jsem to přes Dolní Miletín, což je sousední ves. Ves je to hodně selská, samý statky jako tři prdele. Zašel sem zde do hospody na jedno. Hospoda je zaplivaná, špinavá, obsluhuje tam chasník nakynutej jak prasnice s odbarvenou hlavou na ježka, s náušnicí v uchu a speciálně upravenou bizarní bradkou. Starý dědci tam sedávaji často v obleku, což je v selských vesnicích zvykem, ať už jde o okolí Štěpánovic nebo Soběslavská blata. Sed sem ke stolu a hle jeden řek: Mladej, kam jedeš, poď si sednout ke mně na kus řeči. Stál tam opodál takovej jeden holohlavej strejc a povídal tomu prvnímu: To je on, neznáš ho, ser na něj. A první dědek: Ale znám, znám ho, poď si ke mně sednout. Já už sem tušil, že mne chtěji isolovat a na nabídku toho prvního dědka jsem příliš nereagoval. A druhej dědek zase: To je on, neznáš ho, ser na něj. Tak toho ten první dědek nechal, druhej dědek se na nás i na mně podíval a usmál se, i na mne, asi tak, to sem tě vypek, co šmejde. Co z toho plynulo, že zase ty zkurvený deviantní gumy poradili mazákům, aby na bonzáky pohlíželi jako na totální vyvrhele, zrádce, osoby určené k isolaci a psychické likvidaci. Takže mě zřejmě chtěli totálně isolovat a zničit. Neméně nepříjemnou skutečností bylo, že ten, kdo by se se mnou bavil, měl být nahlížen jako osoba, která se baví s vyvrhelem a projevuje moc shovívavosti a od svého jednání by měla opustit. Anebo si mysleli, že účelem isolace je, abych se s nikým nemohl bavit o pravé podstatě mazárny, o její deformačně – přizpůsobovací zapiteckej složce. Třeba si mysleli, že budu tak zdeprivovanej a chcípnu dřív, než stačím o pravé podstatě režimu promluvit. Taky samozřejmě, veteráni komunistické vojny jsou přesvědčený, že z nich ta křivárna udělala chlapy, tak se přece nebudou s ňákým odpadem, kterej na chlapa nepovýšil, vůbec bavit.

3.7. Hospoda v Jakuli

To sem zase jednou seděl na jednom v hospodě na Jakuli. Do hospody choději hlavně lesní dělníci a Byňováci, ale ono je to často obojí současně. U jednoho stolu sedává takovej dědek, celej v monterkách, s čepicí leninkou, vypadá velmi zaostale, jak ňákej ruskej mužik. Hrozně chlastá, jednou sem ho viděl vystupovat z autobusu v Byňově, byl nalitej jak dělo, sotva stál na nohách a totálně se kymácel ze strany na stranu. Jinak tam mají pěknej dřevěnej kazetovej strop a je tam hlavně příjemnej chládek. Právě od toho stolu, kde tenhle dědek sedívá sem slyšel přibližně následující rozhovor: To je on. On byl na vojně…A co mu tam klucí udělali? Ále, musel dělat rajóny. To nebylo tak dlouho, co sem se vrátil z vojny. Tohle byla naprosto pravda, celkem neutrální kecy. Bylo vidět, že o tom, za co pykám, mají asi celkem hodnověrný informace. Je tedy vidět, že i předávání pravdivých informací mezi nimi muselo fungovat.

3.8. Pivovarská hospoda v Třeboni 1

To sem jednou seděl v hospodě v pivovaru. Seděl sem poměrně nedaleko stolu, kde seděli dva chlápci a hle, co sem slyšel: To je on, ten co…Toho tu zná každej. Každej v Třeboni to ví, jak to bylo. Byli dvá a byli totálně ožralý a na mol. Tak v tom by měli chlápci fakt naprostou pravdu. Fakt už mě znal skoro každej, to sem ještě nevěděl, že je to řízený po internetu. Měli správný informace, že byli na mně dvá, respektivně s JK dva a půl (JK sem nenahlásil, když mne o to požádal) i že byli totálně ožralý (DL měl 0,7 promile po těch dvou flaškách vína).

3.9. Pivovarská hospoda v Třeboni 2

To sem zas seděl v pivovaru. Tou dobou sem zrovna naznačoval kamarádovi v hospodě ve Starým Bozděchově, že sem měl na vojně ňáký problémy. Říkal sem mu, že se chovali jak bolševici 3:1 a že mi z toho bylo šoufl. A hle co jsem zaslech od stolu naproti: Už se přiznává, už se omlouvá. Tak sem se tam podíval a hle co jsem neviděl: Dva veledůležitě nafouknutý dědky, který si mysleli, že bych se měl asi přiznat k ňákýmu zločinu, nebo co a oni, že budou ti právoplatní úřední soudci, který se na vojně chovali jako praví občané České republiky, který mě budou v duchu staromazácké logiky a snad i jménem republiky jako zrádce soudit. Dědcí si zřejmě mysleli, že na mě budou vykonávat nátlak a ignorovat mne, až se z toho poseru a budu je prosit o odpuštění a o milost a oni možná mi jako naoko odpustí, ale stejně budu podle jejich starobolševický logiky už jen občan druhý kategorie. Tahleta zkurvená touha, aby je někdo prosil o milost, tou se nechali ovládat na vojně, když je myšinec například musel prosit, aby už ho konečně zapili. Pak myšku podrbali za uchem a myš řekla: Brum, brum, brum, sloužím starejm psům. Přiznávat to možná jo, i když sem si furt říkal, ať mi oni první řeknou, co proti mně mají, já sem přece taky nešel někoho někam bonzovat a k parabonzování sem byl pouze donucen, když sem nechtěl šůrovat. Omlouvat teda rozhodně ne, to teda ne, vy podělaný socíci, za co jako, že sem nechtěl šůrovat?! To ste jako byly ňákej výbor Boží vůle nebo co, že bych se Vám měl ještě omlouvat. Samozřejmě uznám, že ste jinou volbu v podstatě neměli, když jste nechtěli bonzovat, to Vám budiž částečně ke cti, že ste byli solidární ale jen když slevíte z toho svýho posranýho parabolševickýho fundamentalismu a uznáte, že sem moh parabonzovat. Já taky jinou volbu neměl, když sem nechtěl šůrovat. A s tou vaší parabolševickou přesilovkou sem aspoň taky vyjebal a děte se s ní vysrat. Samozřejmě taky je zajímalo, kdy už konečně povolím a jak to vůbec budu řešit s doznáním. Chtěli, samozřejmě, abych se přiznal jako první.

3.10. Hospoda ve Štěpánovicích - úvod

Hospoda Paříž je vcelku slušná restaurace u hlavní silnice. Chodí tam taky hodně lidí na jídlo, kteří okolo projíždějí. Jinak tam pravidelně chodí místní chlapi, někdy i se ženskýma, ale hlavně místní omladina včetně holek. Mladí chasníci tam často sedí s chlapama u jednoho stolu a plácají se navzájem po ramenou. Chasníci jsou typicky selského vzhledu, většinou dosti nakypřelý. Taky tam chodí jeden takovej dvoumetrákovej zjev ze stodoly naproti, vždycky s dvěma kýblama od primalexu, v kterejch nosí domů zbytky prasatům. Už ani mluvit nemůže, jenom chrchlá a není mu rozumět. Vždycky vesele poplácaval holky po ramenou a ty se mu náramně smály. Do hospody ve Štěpánovicích jsem chodil velmi pravidelně, byly doby, třeba v zimě, že sem tam vysedával každej den, po tom co sem se vrátil z práce autobusem. Jako bonzák, s kterým se nechtěl nikdo bavit, sem si vždycky sednul sám ke stolu u vchodu. Asi 3 x za celej můl jedenapůlroční pobyt mě pozvali k sousednímu stolu, kde sem se s chlapama chvíli bavil. Jednou to bylo s ňákým asfaltérem, kterej měl bohužel od asfaltových výparů poškozenej mozek a byl totálně zralej pro psychindu, třeba tam už i byl. Ten mluvil asi takhle: Tamten říká to, ale on to tak nemyslí, on myslí ve skutečnosti to a lidi říkají to, ale myslí to tak a tak to i bude a je, ale přitom to tak zase není. Třeba to bylo schválně. Blázen s bonzákem mluvit na rozdíl od vzorných občanů ve výjimečných případech asi může. Pak mě ještě jednou zavolali na chvíli k pokecu. Manžel naší domovnice, vlastnil autoškolu mě vždycky už s předstihem představoval ostatním: To je on, s ním se tu nikdo nebaví. Tak sem seděl u stolu sám a připadal sem si jak z toho filmu Všichni dobří rodáci, kde bolševickej udavač a kolektivizátor v 50. letech taky měl v hospodě extra-flek jen pro sebe, nikdo se s nim nebavil a nakonec mu sedláci dali přes hubu. Jenže samozřejmě to udavačství, ty důvody a ten režim je úplně něco jinýho, naprosto se to nedá srovnávat. Jenže chasníci sou asi málo inteligentní, aby to pochopili, pro ně je bonzák jako bonzák. To, že se většina nechala zapít a na potenciální svobodymilovné hadice srali, ba jim často i házeli klacky pod nohy, většina z nich již nezmiňuje. Ten dvoumetrákovej zjev, taky místní blázen, mě občas vesele zdravil a dokonce mi párkrát i salutoval, tak sem mu vždycky odvětil: Dobrej.

3.11. Hospoda ve Štěpánovicích 1

Jednou, když už sem tou dobou začínal s kamarádem hovořit pravdivě o vojně a pomalu se doznávat, jsem zaslechl v hospodě ve Štěpánovicích od sousedního stolu: Už se přiznává. Tak co chlapi, budete se s nim potom bavit? Ozval se resolutní hlas: Já se s nim teda bavit nebudu, dělá snad rukama, tak jako my?! Vypadalo to i podle jiných indikací, že je tam někdo, kdo věděl, co si jako vš o vojně a o mazárně myslím a že moje přesvědčení nepředělaji a přesto, že jsem nepřítel a všivák č. 1, tak, když se přiznám, že by se snad se mnou mohli omezeně bavit, třeba by se něco zajímavého ode mne jako od vš mohli dovědět. Pak se ale ozval ten resolutní hlas. Tak se zase opět jen potvrdilo, že obyčejnější lidé si mysleji, že ta bolševická vojna byla dělána speciálně pro ně, aby se tam mohli učit páchat svinstvo a krýt to přitom posvátností vojenské staromazácké demagogie. Asi nesnesli, že by se měli bavit s ňákým trocha složitějším vš, kterej by moh na mazárnu šířit zcela jiné názory než oni.

3.12. Hospoda ve Štěpánovicích 2 a 3 (aneb zrození Akce Šmejd a Fuj / Hnus)

3.12.1. Zrození Akce Šmejd

Vzadu v hospodě byl křeslovej kout, kam se chodila vyvalovat výhradně štěpánovická a okolní omladina. Jen vyjímečně tam seděli tatíci s mamkama. Jak už sem vzpomenul, štěpánovická a taky libínská a miletínská omladina, která tam chodila taky, sestávala fakt ze selskejch týpků, většinou pořádně kyprejch Prasíků. Jednou se tam od takovýho vyholenýho pořádně nakypřelýho Prasíka slyšel: Koukni, to je on. Brácha s nim byl na vojně a říkal o něm, že to je pěknej Šmejd. A to bylo poprvý, co sem to slovo Šmejd od někoho slyšel a od tý doby se stalo mou oficiální přezdívkou a slouží až dodnes. Ještě sem se zajímal, čí brácha se mnou moh bejt na vojně. Věděl sem, že tam byl se mnou jeden z Libína. Jednou už v druhej polovině vojny sem s nim mluvil, bavil se se mnou velmi slušně, říkal, že mají doma velké hospodářství, chovaji prej krávy. Tak sem se chlapů ptal, jestli někoho takovýho z Libína neznaji a ti mi řekli, že to je ňákej, ale méno už si bohužel nepamutuju. Vzbudilo to ve mně vztek, páč na vojně se ke mně chovali úplně jinak, a říkal sem si, že bych si moh na něj v Libíně někdy počkat a dát mu za šíření takovýho svinstva přes držku. Ale na druhý straně sem si říkal: Já přece jenom bílej límeček a budu se tady honit za ňákým chasníkovským blbečkem rok a půl po vojně. Seru na něj, budu se jim mstít jinak a u toho zůstalo. Chudák ňákej, zase si musí pomlouváním někoho zvyšovat svoje vlastní sebevědomí v součinnosti se svinskou staromazáckou ideologií. U toho holohlavýho nakypřenýho fýhrera bych se ani nedivil, kdyby se mým otravováním nějak více systematicky zabýval, asi by to pro něho mohlo být naplňování jeho životního cíle. Možná, že prosadil používání toho hesla na internetu.

3.12.2. Zrození Akce Fuj / Hnus

Tak to sem jednou seděl v hospodě vyjímečně u jinýho stolu čelem k baru. U jukeboxu stál chasník - takový holohlavý vysoce nakypřelý a přitom malý prasátko ješte s tetováním na prackách. Taky tam s nim stála asi jeho mladá, bylo zajímavý, že měla minisukni ála 80. léta, tedy dost zaostalou, což nebylo v štěpánovické vsi zdaleka výjimkou. Náhle se Prasík obrátil a procházel kolem mne. Já sem se zrovna neměl na co se dívat a tak sem se mu podíval do očí. V tom ten Prasík řek přímo mně do očí: Fuj. Zamrazilo mi, ale říkal sem si, že vojenskej odpor by byl kontraproduktivní a jako přece jenom bílej límeček sem s nim nechtěl nic mít. Tak sem mu chladně odpověděl: Hnus, čímž sem myslel, že je mi z toho prasete na blití a ať de do prdele. Naší výměnu názorů zaregistrovalo osazenstvo okolních stolů a zřejmě vešla hluboko do jejich podvědomí. Nejspíš si mysleli, že jako správnej chlap bych mu měl dát přes hubu a byli zklamaní, že se nic kromě hesla Hnus nedělo. Doufám, že aspoň někdo pochopil, že si v civilu, když to často nešlo na vojně (To mazáci vyhrožovali, že, když je budu atakovat, tak je to útok na vyšší hodnost, a že na mne zavolaji gumy. Že by bonzáci?!), nebudu hrát na Jánošíka a honit za každou cenu (jako přece jenom bílej límeček) ňáký Prasíky. Od tý doby, což bylo opravdu stále víc ponižující, přede mnou lidi na ulici hromadně říkali: Fuj, Fuj hnus a To je hnus. Chtěli mě tím psychicky deptat, že sem praseti nedal přes hubu a tak už dlouho po vojně (po činu) dokázat, jakej sem asi musel bejt na vojně srab. Předtím se ozývalo pouze neutrální: To je on.

3.12.3. Tak sem holt svině

Pak sem tam takhle ještě jednou seděl krátce po začátku akce Fuj / Hnus. Do hospody se začala scházet omladina – skoro samí Prasíci. Zase tam byl ten holohlavej, co započal Akci Šmejd. Ukazoval na mne ostatním kamarádům řka: To je Honzík. Pozor, to je svině chlap. Teda, že by oni kdysi jako mazácká verbež vůbec nebyly svině, teda to se fakt divím.

3.12.4. Tovíže jo, mladej, máš pravdu

Jednou sem tam seděl takhle ve čtvrtek. To byla hospoda vždycky plná. Chodily tam ještě ve sportovním bábi a klucí po volejbalu. U baru seděl jeden takovej chasník ve sportovním, díval se tak zkoumavě na mne, naznačil odflusnutí a řek vedle stojícímu strejci: Ale stejně je to on. A dědek ho za to poplácal po ramenou a řek mu: To víš že jo, mladej, máš pravdu. Pravděpodobně to bylo tak, že mladej chasník, ještě nezatížený komunismem, přece jenom rozvažoval, jestli není na mým postoji k mazárně přece jenom něco pravdy a jestli by teda třeba se mnou nemohli navázat ňákej kontakt, byť jen třeba jako mezi dvěma znepřátelenými armádami ve válečném stavu. Ale řek si: Tady před strejcem pravým to veteránem tý nejsvětější komunistický vojny, která dělala doopravdy z kluka chlapa a tomu musím přece kurva věřit, si přece jenom nebudu s takovým xindlem zadávat, ještě by mě moh strejc vodvedle podezírat, že sem ňákej outlocita. Tak se zas do mne slovně a verbálně pustil, za což ho strejc poplácal po ramenou a pochválil. Inu: Brum, brum, brum, (jako chasník) sloužím starejm (parabolševickejm) psům.

3.13. Hospoda v Libíně

Hospoda Na Kopečku v Libíně, to byl nejzpátečnější svět, kterej sem kdy viděl. Hospoda byla stará socialistická stavba, bylo tam příjemný přítmí a na zdi stálo švabachem vedle ilustrující malby napsáno: Jest šel Franta mezi Franty, prodal kabát, koupil karty, karty lepší nežli kabát, v karty můžeme si zahrát. Mimojiný tam úřadoval takovej tlustej mladej hospodskej, kterej současně úřadoval v hospodě v Mláce. Ňákej den v tejdnu v Libíně, jinej v Mláce. Mne vždycky tituloval: Šéfe. U jednoho stolu, druhýho od vchodu sedávali dědci, ty kolem sedmdesátky a vejš, obvykle v obleku, a mastili karty. Občas se tam scházela místní omladina, ale jaká, samá kyprá prasata, typický selský ksichty. Jednou sem tam seděl a zachtělo se mi chcát, tak sem se šel na hajzlík vychcat. Ten tam je velmi špinavej a zaplivanej. Chcal sem a za mnou se přišel jeden mladej takovej dlouhovlasej chasník taky se vychcat. Když mne viděl, tak nejdříve snad půl minuty tahal ze sebe za strašnýho chrchlání hlen a pak si mohutně odplivoval do pisoáru. Do hospody sem se vrátil dřív, on přišel chvíli za mnou a ještě ve dveřích se veledůležitě tvářil řka k přítomným strejcům: Tak sem mu to chlapi dal. To mi to teda fakt dal. Kdyby tohle byl radši dělal aspoň někdy proti svejm starejm, místo aby jim lez do prdele, to by byl jinej hrdina.

3.14. Hospoda U Nekutů v Kardašově Řečici

Hospoda u Nekutů je naše (mne a mejch 3 kamarádů) domovská hospoda. Je to slušná čtyřka. V přední místnosti – pivnici se scházeji pořád ty samý zjevy většinou přitloustlý a někdy vyhulení chlápci, občas i s bábama. Jen občas se tu staví mladí a to většinou jen ti ze sociálně slabších vrstev. V zadním salonu je jídelní místnost a přes víkend tam většinou oslavujou fotbalisti. Jednou sem tam seděl s kamarádem PM na pivu a u stolu vedle nás seděli jediní dva řečičtí anarchisti. Věděl sem, že se baví o mně, páč sem tam slyšel mojí přezdívku ze základky. Co sem od nich slyšel? Asi toto: První: To má blbý. Druhý na to: Ale to mu přece nedaji pokoj, když je inteligent?! První zase na to: Ty na to úplně serou, ty mu nedaji pokoj, dokud… Tohle mě dost znepokojilo, protože bylo vidět, že proti mně operuje nějaká síla, která mi nedá pokoj, dokud se něco nestane. Takže mě asi chtěji totálně psychicky, možná i fyzicky zlikvidovat, třeba si mysleji, že to neunesu a spáchám sebevraždu. To se často s bonzákama na vojně a někdy pak i v civilu doopravdy stávalo. Hodně z nich si, co znám z vyprávění, nakonec hodilo špagát. To se zase zapitecký hyeny nažerou a odstraněji nepřizpůsobivýho blba a zrádce jejich utrpení a poroby a vykoupení za pětistovku. Tou jedinou ústřední silou, obávám se, budou asi gumy z vojny, ty sou v těchhle věcech profesionálové ještě z bolševismu, a hlavně v propagandě a nestoudným lhaní o podstatě, účelu a rozsahu mazárny. Kdo by jinej moh mít tak evidentní zájem na mém centralizovaném pronásledování? A běžný veteráni komunistické vojny ty se samozřejmě zasmějou, budou si připadat důležití, že oni na rozdíl od někoho přežili a to, že oni se nechali zapít, co nejrychleji mohli, to samozřejmě budou zatloukat a zatloukat.

3.15. Hospoda v Domaníně

Jednou navečer sem jel se Slovákem, kolegou z práce, kterej byl taky na vojně na Slovensku a v civilu o ní mele tu samou propagandu jako většina chasníků a „bolšo-tatíků“, páč na to balí baby, na jedno do hospody v Domaníně. V těch babách ho chápu. Už vidím, jak babám při jeho kecech vlhnou pičky. Před hospodou v zahrádce chlastala nesmírně vyžraná omladina a ozvalo se odtud: Heleďte Honzík, ten už je uplně v prdeli, ten špatně skončí. Tak v prdeli sem teda ještě nebyl a ani teď nejsem. Jenom mne opět znechutila ta představa těch mazáckých hyen, jak se pasou na něčím nezdaru, když jsem přitom z právního hlediska vůbec nic neudělal. Kurva hergot, tak ať řeknou, o čem ta vojna skutečně byla, ať se k tomu přiznaji jako chlapi, včetně toho vykupování se za 500. Ať sou hrdý, na to, že nebonzovali, ale ať přiznaji, co je to většinou stálo. A, že taky za bolševismu často drtili myšinec ve spolupráci s deviantníma gumama, což je podle mne ekvivalent spolupráce s represivními tajně policejními složkami jakéhokoli totalitního režimu, to jim asi nepřipadá, že by kvůli tomu taky mohli špatně skončit. A ať uznaji, že ňákej vš, individualisticky a právně naladěný, 14 let po revoluci, kterýmu je hovno do pocitu moci z buzerování, nemusí podporovat mazárnu natož jejich neférovou přesilovou hru. Je mi z těch chasníků na blití.

Hyeny během krmení v Hararu. Východ, Etiopie.

Obr. 7: Hyeny

3.16. Hospoda Klepákův Mlýn

To sem se jel jednou project na kole za Kunžak směrem na Heřmaneč a dále na Dačice. Cestou sem se stavil v hospodě u Klepákova Mlýna. Seděli tam dva chlapi, jeden takovej vysokej celkem gumoidní (maďaroidní) zjev, druhej nízkej a tlustej, takovej Švejk. To byl zrovna traktorista, kterej se tam stavil na pivo. Ten gumoidní zjev vykládal tomu malýmu: Jo komunistická vojna, to byla vojna a šikana, ta byla dobrá k tomu, že byla pořádná disciplína. To teď dneska bude těm hejskům chybět. Pak se ještě ptali kam jedu a odkud sem. Tak sem jim říkal, že sem z Kardašovy Řečice a že moje matka učila v sousedním Heřmanči, jestli je tam ještě škola. Na to jim bylo hned jasný, kdo sem a ten gumoid dodal zlostně: To je on, ten. Pak ještě ze mě vyloudili krabičku cigaret, neb si stěžovali, že mají málo peněz. No jo, ty hospodský moudra o vojně holt. Disciplína od různejch zločinců, to je teda fakt krása. A k čemu jako byla potřebná? Úplně k hovnu. K disciplíně se umím donutit sám a nepotřebuju k tomu ňákej polozločineckej režim. To těm dnešním klukům fakt nepřeju.

3.17. Restaurace U Jednorožce v Třeboni

Je to slušná restaurace, kam chodíme z práce na obědy.

Sme tam jednou seděli u oběda a přicházeli dva chlápci a ukazovali si na mne řkouce soudy: To špatně skončí. Druhej k tomu dodal: Ten už špatně skončil.

3.18. Restaurace Perla v Jindřichově Hradci

Restaurace Perla je hospoda střední úrovně, kam chodí jak bílé límečky tak chlapi v montérkách. Dá se tam pít Gambrinus, ale i se najíst. Jednou sem tam seděl na jednom Gambrinusu. Přišli tam dva chlapi v montérkách, dali si pivo a pak sem slyšel: To je on, svině. Na takový parazity musíme dřít.

3.19. Hospoda u Heidingerů v Nových Hradech

Je to slušná čtyřka spíš trojka. Na oběd tam chodí spousta chlapů v montérkách, taky spousta Rakušanů se tam jezdí levně nažrat. V pátek večer tam účinkuje dechovka. Točeji tam dobrej Budvar. Nový Hrady mají ve vztahu k vojenským záležitostem jedno specifikum. Za komunismu tam byla železná opona, takže tam sloužila spousta PSáků. PSáci, podle mne, mají k vojně ještě o něco silnější vztah. Na rozdíl od obyčejných vojáků, jim šlo potenciálně při ostraze hranic víc než jiným o život. Někdo, kdo utíkal, je mohl klidně zastřelit. Takže ty to berou tak, jako by byli nasazeni přímo v boji, podle nich nasazovali svůj život, a na svojí službu sou velmi hrdi, proto taky mají své kluby a usilují o vybudování pomníku jejich padlým. Slyšel sem, když sem seděl na pivu na Fišerkách, jak se baví dva dědci o tom, jak hlídali hranice: Jó, když ty hranice byly, tak to tak muselo bejt, my sme to museli hlídat, jó to byly krásný časy. Byla holt taková doba, muselo to tak bejt. Podle statistik po 68 ale bylo na hranicích zastřeleno (jen) asi 11 Psáků, zatímco jich asi 280 spáchalo sebevraždu. Říká se, že u PSáků prakticky neexistovala mazárna, páč by to přinášelo nechtěný problémy mezi chlapi, který můžou bejt každou chvíli zastřelený. Mezi nima mohla bejt taková hustá psychinda, hlavně politickej tlak, chodili tam většinou ti spolehliví a kdovíjakej byl taky na ně konanej nátlak, aby sloužili režimu třeba jako pomocníci PS, nebo jako tajní informátoři, co se kde v pohraničí šustne. Co za to taky brali? Jinak o Hradech je známo, že tam polovina chlapů chodí v zeleným a to prý z nostalgie po službě u PS. A taky je tam ohromné množství lidí, co doma mají střelný zbraně. Pořádaji se tam pravidelný přebory ve střílení.

To sem tam seděl krátce po tom, co sem se doznal. U sousedního stolu seděl takovej tlustší chlap – trochu policajtskej zjev. Přišel za nim takovej místní týpek, kterýho si dobře pamatuju od pohledu. Ten chodí výhradně v maskáčích, nosí kšandy a košili, je šlachovitej, vyholenej a zjevově působí jako pěknej sockoidní gauner. Ještě tak klacek do ruky a byl by z něho pěknej typickej Gauleiterfýhrer. Gauner říkal cosi jako: Tak už je tu zase svině. Ten tlustej na to: Ale Šmejd se už přiznal. A gauner zase tajemně a zlostně: Už běží do cíle.

3.20. Vlak při zastavení v Jindřichově Hradci

Jednou sem jel z Jihlavy od mý babky, co tam byla v blázinci, vlakem domů. Seděli tam ňáký klucí, vypadali na civily. Zaslech sem: Honzík, to je on. To prej byla taková svině, na kterou byl každej krátkej, že ho museli takhle… Civilům zřejmě někdo z vojny nablil, že sem svině, proto, že sem parabonzák (ale nikoli pravej bonzák) a že sem jim nakonec nezaplatil. Tak proto mě museli zřejmě nakonec zlikvidovat psychicky až v civilu, protože na vojně nevěděli, jak mi vlezt na kobylku.

3.21. Zdroj podzemních vod ve východních Čechách

Jednou sme jeli s našima brněnskýma spolupracovníkama k jednej havárii ve východních Čechách, při kterej došlo ke kontaminaci zdroje pitné vody atrazinem. Pravděpodobným zdrojem atrazinu byl nedaleký sklad vojenské munice, kde se atrazin používá k hubení rostlinstva kolem budovy muničáku, aby měla ozbrojená ostraha dobrý rozhled. Brněnskej šéfík se bavil s místním správcem. Nachvíli jsem poodešel do budky, v kterej byly kohoutky od pramenů, a hle, co slyším od správce: Tak to má blbý, to nesežene nikde místo. Brněnskej šéfík zřejmě využil mého vzdálení, tak jako se to stalo běžně v tísících jinejch případů, aby správce informoval o mé vojenské minulosti bonzáka. Správce pak asi řek, že neseženu zaměstnání. Ach jo, zas ty normalizační metody.

3.22. Vlak z Veselí nad Lužnicí do Třeboně

Jednou sem jel do Třeboně do práce. Opodál se bavili lidé asi v tomto smyslu: Honzík, to je on. To už není jen evropská záležitost, to už znaji v celým světě… Tím měli zřejmě na mysli rozšiřování mých žvástů prostřednictvím internetu do celýho světa.

3.23. Hospoda s kulturním domem v Branné

Jednou sem slyšel v branskej hospodě od jednoho stolu: To je Honzík, ta svině. To musí bejt křivák. Tak si říkám, že by ta zapitecká křivárna zrovna vychovala z kluků chlapy rovný jako pravítko. Že by?

3.24. Restaurace U Jednorožce v Třeboni

Jednou sme tam seděli venku na obědě a opodál seděli dva chlápci a hle, co to slyším: Ten Honzík, spousta lidí ale o něm naopak říká, že to není žádnej srab. To bude novej českej… Tak to měli chlápci částečně pravdu. Škoda, že sem neslyšel, co budu za novou českou osobu. To je fakt škoda.

3.25. Nádraží v Jindřichově Hradci

To byl zase jednou obzvlášť odpornej pušinec. Jednou sem čekal v Jindřichově Hradci na vlak. Na lavičce tam seděl takovej vyžranej zjev, něco přes třicet a hlásil sousednímu dědkovi: Honzík, svině, to byl takovej mazánek, ta jejich rodinka je taková… Táta je učitelem. Tak sem si řek: Ty sráči jeden, takovou propagandu děláš. Ňáký soudy o tom, jakej sem byl na základce tu svaluješ na mý chování na vojně. Dokud byli záklaďáci myšema, tak se naprostá většina z nich nezmohla ani na zrnko odporu proti starejm a když, tak s tim rychle přestali. Na mne, kterej sem tam šel po vysokej, působili většinou jak děcka a hrozně sem se divil, že proti starým na rozdíl ode mne nic nedělaji. Jó, když se potom stali starejma, tak to se projevovat uměli, to jo, když měli všechny starý proti ňákýmu potížistovi za prdelí, to byli machři. Dokud byl nad nima mazáckej klacek, tak to byli ti „nejvzorněji si plnící“ mazánci, ale když se pak po zapití dostali k moci… Sem se pak i celkem divil, že nezanedbatelný podíl z nich měl za sebou i celkem kriminální civilní minulost, kde rvačky určitě nechyběli a přitom v první polovině vojny by to do nich vůbec nikdo neřek. Některý, který se chovali jako myši úplně poslušně vůči starým jako beránci, byli přitom dříve machrama v školní šikaně, jak sem se dozvěděl později od civilních zdrojů, který jejich minulost znali. Proto je jasný, že jestli někdo říká, že vojna udělala z kluků chlapy, tak je to píčovina na n-tou. Chlapama ve smyslu toho, že se občas poperou, byla většina z nich již dávno před vojnou, akorát že na vojně se chovali totálně jinak, protože většina z nich se podřídila, neprotestovali a na novejch myších si mohli svoje chlapské dovednosti zkoušet až po zapití. Takže v tomhle smyslu vojna o chlapství ve smyslu odporu za každou cenu rozhodně nebyla. Akorát tam z nich udělali paramafiánsky myslící nadindividuální celek v zajetí parazločinecké staromazácké demagogie a většině z nich to hrozně přidalo na důležitosti, že se můžou k němu počítat.

Když si tak představuju naprostou většinu vysokoškoláků, který se vojny štítěji už zdaleka, jak se dou na vojnu pochlapit, neb si myslí, že o tom to je, když jim to chasníci říkali, a pak zjistí o čem to je skutečně, jakej je tam na ně konanej nátlak dát se zapít (pro ně je to taky v podstatě zlomení individua a zákona), tak se fakt musím hořce pousmát. Chasníci, děte s podobnou demagogií do prdele, tam Vám bude hej!

4. Vyhrožování vraždou

4.1. O odhalování zapiteckého charakteru vojny

Celkově si myslím, že pokud mne chtěli doopravdy oddělat, nebylo tomu tak od samého počátku to znamená od mého nástupu do civilu. S největší opatrností si troufám předpokládat, že dokad sem na jejich útoky nereagoval verbálním protiútokem to znamená protinadáváním a postupným zveřejňováním pravdy o pravé podstatě mazárny, tak si mysleli, že se možná přiznám k bonzování, jako správnej chlap a parabolšo-parťák budu totálně mlčet o vykupování za 500, takže to vemu na sebe ve stylu: Já byl jedinej, kdo šikanu nevydržel, ach jo to sem byl slabej, tak Vás žádám o odpuštění vy praví chasníci a vlastenci, který ste to všechno tak frajersky vydrželi. Potom mi možná na oko odpustí, ukážou se jako mocipáni (na to si zvykli, když byli mazákama, aby je někdo musel prosit), ale stejně si budou na mne moct vždycky ukázat jako na občana druhé kategorie. O to sem fakt zájem neměl. Myslím, že byli informováni od některých záklaďáků na vojně, jak to s tim mým zapíjením a srabstvím skutečně bylo. Taky nesnášeli, abych spojoval mazárnou s politikou obzvláště s komunismem. Podle nich mazárna udělala z kluků pouze správné chlapy a nemá být spojována s politickými ambicemi. První náznaky nastaly potom, co sem před kamarádem naznačoval zapiteckej charakter mazárny.

4.2. Indikátorový papírky

Některý lidi, co mě znali z vojny, zřejmě o mě tušili, že mám malý sociální IQ a nedokážu rozpoznat, co po mně lidi chtěji. Zároveň věděli, že jsem poněkud idealista a dokážu více než křivolakým lidským tužbám sloužit jednoduše zákonu. Proto mi chtěli dát najevo, co mám ohledně mé vojenské minulosti pustit do civilu, abych se ještě zachránil. Chtěli abych se přiznal k bonzování, ale o zapíjení a policejních manipulacích mlčel. Několik lidí vzalo na sebe úlohu indikátorového papírku a tvářili se na mne, respektivně mne zdravili podle toho, kterou z obou informací sem zrovna vypouštěl mezi lidi. Tak, když sem naznačoval, že na mne byli tří a nechtěl sem jenom šůrovat, že na mě nemuseli hned volat gumy, ale mohli mne k tomu donutit daním přes držku, tak to se chasníkům líbilo a indikátorový papírky: zedník z K. Řečice, kolega v práci, jedna cizinka a někteří další mne zdravili jak nějakou úřední osobu a tvářili se na mne příjemně. Tak mi se nad tebou možná slitujeme, ty chudáčku, chceme Tě zachránit, hlavně, když nebudeš mluvit o zapiteckej křivárně. Ale běda, jakmile sem před kamarádem naznačoval zapiteckej charakter mazárny: To pak byl zedník ledově chladný a sotva mi odpověděl na pozdrav, kolega v práci byl zelenej vzteky a na pozdrav mi neodpověděl už vůbec (on sám taky vojnou zavlažoval pičky) i cizinka se přidala.

4.3. Sviní kvůli spojování vojny s komunismem

Chování lidí v civilu mě tak sralo, že sem v hospodě před kamarádem říkal, že civilisti (hlavně vš) by si měli obstarat samopal vz. 58, co kdyby byl zase Vítězný Únor, a k moci se dostala lůza. Když sem pak říkal, že mazácká přesilovka umožňovala obhajobu pokřiveného socialistického chování, chasníci i kolegové z práce na to reagovaly slovy: Svině, co ten ví o komunismu, ten to nezažil. A začali mi říkat svině. Těm, co mne možná ještě chtěli zachránit, se už nechtělo zachraňovat někoho, kdo je má za potenciální komunistickou lůzu. Začalo jim docházet, že jako vš budu mít k mazárně jiný postoj a oni mne nezmění, takže bych měl být spíš na odpis. Krátce po mých úvahách o komunismu se stalo následující.

4.4. Tajemné výhrůžky od ožralých sockoidů

Šel jsem večír od vlaku domů Husovou ulicí a proti mně šla jedna ožralá místní socka se svojí neméně sockoidní družkou: Socka povídala svojí sockoidní družce takovým tajemným výhružným hlasem: Honzík, to je vůl, místo, aby se ještě zachránil, tak. Od tý doby ve mně začalo klíčit podvědomí strachu, že by mi mohli něco udělat, tak sem si pořídil v army shopu dva nože a chodil obzvláště po setmění ozbrojen. Po hospodách ještě po mně veteráni komunistické vojny šeptem sdělovali svým manželkám: Honzík, to je konec, to je úplnej konec. Ty samý slova sem zřetelně slyšel na asi 5 různých místech po sobě. Pak se dlouho nic nedělo.

4.5. Chasníci mě chtěji zabít

Dalším podnětem bylo to, že sem kolegovi z práce, kterej taky šířil o vojně dezinformace s hlavním cílem ulovit co nejvíc bab, vyprávěl o tom, proč sem bonzoval. Ten se začal navážet do jednoho pracovníka z práce takovýho inteleginetnějšího chování, že si ho neumí představit, jak ten moh na vojně fungovat. Tak sem opáčil, že podle mých zkušenostní rozhodovala více vůle nechat se zapít než osobní bojové vlastnosti bojovníka. Málokdo vydržel delší dobu vzdorovat přesile. Nato sem mu řek, že sem patřil k posledním nezapitým a to jenom kvůli tomu, že jako jedinej sem se odmítal dát zapít. Když sem začal před ním v přítomnosti bab mluvit o zapíjení, tak vždycky zezelenal a tvrdil, že neví, o čem je řeč. Ihned potom sem šel v Řečici po náměstí směrem k Plzeňské restauraci a proti mně šli z hospody dva chasníci. Jeden si odflus a řek: Honzík, to je svině, zabít, zabít.

4.6. Pokřik odhalující zapitecký charakter vojny jako reakce na dědkovo odflusnutí

Dalším průserem bylo, že už sem to nevydržel, a když si přede mnou jeden chlápek v Třeboni

před Pivovarskou bránou na plnou hubu demonstrativně odflus, tak sem mu nahlas povídal: Ještě tak zaplatit, co blbečku. Ihned potom sem šel do práce. Myslím, že přinejmenším někteří lidé, co mě na ulici provokovali, byli přímo napojený na ústav a ihned podávali hlášení o tom, jak reaguju. (Krátce po mým příchodu z vojny jsem po několika flusancích od jiných lidí před jednim chlapem naoplátku taky odflus. Druhej den mi šéf salutoval.) Tentokrát bylo vidět, že šéf je uplně zničenej, totálně na mě nasranej a mrzutej a nechce se se mnou příliš bavit. Dojednávání ňáký záležitosti vypadalo jak tahání housenek z chlupatý deky. I ostatní lidi projevovali vůči mně zvýšenou nasranost, to bylo na první pohled zřejmé.

4.7. Šéf jedné třeboňské hospody mi přeje sladkej spánek pod kytkama

Potom jsem jednou šel do jedné hospody v Třeboni. Vždycky, když sem před kolegou mluvil o pravé podstatě vojny, tak kolega pak se mnou nechtěl do týhle hospody chodit, radši se mnou šel do pivovaru. Znal se se šéfem a zřejmě věděl, že sem šéfa dokonale rozlobil. Tak tam sedím a hle co od šéfa slyším: Ten umře, toho oddělaji, tak čau a spi sladce pod kytkama. Šéf to povídal s takovým sladkým zalíbením, jak už ten blbeček konečně bude hryzat kytičky zespodu. V tomto případě doopravdy na rozdíl od těch následujících nemůžu s jistotou říct, že ta hláška se týkala mne.

4.8. To sem zase jednou rozčílil veterána tý nejsvětější komunistický vojny do ruda

Ale co se stalo později, to se mne týkalo fakt nabeton. Jel sem vlakem z Veselí nad Lužnicí do Třeboně a ve Frahelži si opodál přisednul dědek v zeleným s takovou čapkou, co nosil Brežněv, a s manželkou. Začal mne manželce představovat obvyklým způsobem asi takhle: Fuj, hnus, to je Honzík, Šmejd, svině, kšunt. Manželka se začala nafukovat, ukazovala mi její znechucenej ksicht a říkala: Fuj a podobný nechutnosti. To mě sralo a tak sem mu pološeptem, decentně ale tak, aby to slyšel, kontroval asi takhle: Ty sráči bolševickej, ty hovado bolševický, věšet by vás takovou verbež měli. Vysokoškoláky na vás a vymlátit, jako to udělali jinde. Vysokoškoláci mazárnu rušili a s vámi by vyjebali. Dědek byl asi překvapenej razantností protiútoku a bylo vidět, že je evidentně překvapenej mou zmínkou o nepřítomnosti šikany tam, kde vládli vysokoškoláci. Úplně zrudnul, nachvíli ztratil řeč, byl červenej jak rak od vzteku, nebo jak, když se stydí malý děcko. Div nezačal natahovat. Zřejmě ho sralo, že tak hrubě urážím jeho nejsvětější vlasteneckou povinnost., Pak začal zlostně syčet: Když už ho nebaví žít, no dobře, tak už ho nebaví žít. Zemře. Myslím, že i ten dědek moh bejt potenciálně napojenej na lidi v práci. Když sem ten den přišel do práce, tak se jeden z místních šéfů choval ke mně tak jakoby divně, asi ho překvapilo, že mě výhružky smrtí tak nerozházely, abych na sobě nechal něco znát. Ještě se s druhým šéfíkem bavil přede mnou asi takto: Tak co, je to on, nebo neni? Druhej na to se smíchem: Ale tak střídavě. A první zase:Ta komedie kolem Honzy… Třeba mě zkoušeli, jestli bych se bál, kdybych měl někde svědčit a někdo mi vyhrožoval smrtí. Možná, že mi chtěli dát najevo, abych se nebál, že je to všechno jenom komedie.

4.9. Novohradští vzkazují: Chcípni

Asi v květnu / červnu 2006, tedy něco přes dva roky od příchodu do civilu, jsem byl pozvanej do kina v Nových Hradech. Jak sem tam zalejzal do jedný řady, z druhý řady na mě volal ňákej kluk, vypadal na civila, před holkama: To je Honzík, fuj. Tak sem mu celkem nahlas, že to slyšeli i ostatní, kontroval: Zaplať, sráči. Myslím, že se to pak rychle rozneslo po Hradech. Druhej den sem seděl u Heidingera na obědě a podíval sem se tam na ňákej ksicht. Ozvalo se od něho směrem ke mně: Chcípni! Pak tam byl takovej chlápek a volal na mne asi něco jako:Čí ty seš? Okolní chlapi byli zhnusený a on jim nato poněkud tišeji říkal: Kdyť už je to stejně jedno.

4.10. Živým terčem paramilitárních gumáckých jednotek cti?

Poněkud mrazivější příhoda se mi stala v Jindřichově Hradci. Vracel sem se jednou od mojí babky ze starobince v Otíně a tak sem si řek, že se podívám do hospody s bordelem Na růžku naproti kasárnám, abych zavzpomínal na starý dobrý časy. Tak sem tam seděl u Gambrinusu a u stolu opodál seděli dvě gumy v civilu. Jeden byl starší takovej už holohlavej s knírkem a protáhlým ksichtem, gumoidní zjev ála CK monarchie, myslím, že byl za nás na rotě logistiky, druhej byl ňákej mladej Prasík - chasník, ten tam za nás asi nebyl. Ten starší mě představoval tomu mladšímu asi takto: To je Honzík, svině. Je to zmrd. Bezprostředně potom se ozývalo něco, z čeho jsem na tu dálku pochytil jen úryvky: Oni ho chtěji zastřelit…. Speciálka. Tak sem si říkal: A kurva, tak se gumy ještě proti mně spiknou s ňákým speciálním útvarem policie, to sou pěkný gauneři, viz Berdych, a nechaji mě pěkně někde oddělat, a na hovno se příde. Dobře mi z toho zrovna nebylo. Mimochodem, střelnou zbraň nemám, abych se moh bránit.

4.11. Oddělá mne policejní mafie?

Zcela obdobná příhoda se stala později na zastávce v Třeboni. Čekal sem tam zrovna na vlak do Veselí. Stáli tam takový mladíci ve sportovním a z rozhovoru vyplynulo, že to je ňákej sportovní oddíl policie, kterej se zrovna vrací do Prahy z ňákýho zápasu. Když přicházeli, tak si odflusli, ale sportovci si koneckonců ve flusání libujou. Pak se bavili o mně, zase v tom lítali slova: Honzík, Šmejd, Svině. Pak někdo říkal: To se divím, že ho ještě neoddělali… měli by ho zlikvidovat… zastřelí ho. Holt zase ňáká policejně – vojenská mafie. Jeden z nich se mě ještě ptal, jestli jedu do Prahy, a když sem odpověděl, že ne, tak řek: Škoda. Asi se zase těšili na internetový zpravodajství z návštěvy Šmejda v Praze. Ve Veselí, když odjížděli do Prahy, tak mě ještě zdravili: Čau. Tak mě celkem běžně zdravili i jiní, když jsem odcházel z hospody.

4.12. Že by chtěli dvorští chasníci přiložit ruku k dílu a chtěli mne oddělat v lese?

Pak sem jednou seděl v hospodě U Charvátů ve Dvorech nad Lužnicí. Z poněkud větší dálky sem zaslechl úryvky z rozhovoru dvou chasníků. Myslím, že jeden byl takovej menší, s vlasama na ježka, možná odbarvenýma. Měli tam ňáký fotky, nebo se asi dívali na mobil s foťákem řkouce asi toto: Koukni, to je on, Honzík… Pořád chodí sám po lese… Tam … zastřelit… Já mám doma revolver. V tej době už mi bylo jasný, že moje fotky dou po internetu.

4.13. Chasníci vzkazují: Ať už ho konečně sejmou!!!

Jednou sem zase seděl v hospodě U Buzků v Třeboni. Z mladých tam choději spíš sockoidnější typy. Zaslech sem rozhovor dvou mladejch: To je on, Honzík. Svině. A pak bolestným a útrpným hlasem: Doufejme, že už ho konečně… Bylo to dost potichu, tak nemyslím, že to bylo určeno mým uším. Proto sem se obával, že by to mohli myslet vážně.

4.14. A zase policejní mafie?

Po mým doznání kolegovi přede mnou jeden šéf říkal: Fuj. To mne obzvlášť sralo. Jednou sem mu před jednim civilem odvětil, abych ho shodil: Zaplať! Civil na to reagoval výhružkou asi: Blbec, oni mu to policajti…

4.15. Báby se ve vlaku bavěji o mej smrti

Výhružky smrtí nabraly na intenzitě počátkem roku 2007. Jel sem jednou vlakem z Veselí do Řečice. Tam seděla ženská a říkala jinej a tomu sem rozuměl naprosto dobře: To je on, Honzík, on prej je svině. Je to horor, oni ho chtěji zavraždit.

4.16. Znovu výhružky od policajtskýho zjeva

Při úplně stejnej příležitosti tam později seděl jeden takovej chasník (vypadá jak typickej polda) z Lomnice nad Lužnicí a bavil se s ňákým starším chlápkem. Zaslech sem: Honzík, ten má štěstí. Přiject dřív…měl zpoždění…čekali tam… střílelo…ještě tam měla přiject speciálka z Prahy. Možná, že se to vůbec netýkalo mne. Slyšel sem to fakt bídně. Ale pokud ano, mohlo to znamenat, že už na mne kdysi čekali, asi mezi Dvorama a Halamkama, ale, že měl vlak zpoždění, tak asi tak dlouho čekat nemohli a museli toho nechat. Co měla znamenat ta speciálka, to doopravdy nevím. Od tý doby, když sem šel ze Dvorů do Halamek od vlaku za tmy a slyšel sem z luk od řeky nějaký šustot, tak sem se dal do běhu a kličkoval sem při tom, aby mě mohli hůř trefit.

4.17. Bonzáci, vy egoistický svině, hoďte si špagát nebo vás zakuchne smečka cti, vzkazuje veterán

Jednou sem se bavil na Hradech při jednej oslavě na zámku s jednim zaměstnancem zámku o jeho vojně za komunismu. Ten mlel ty samý nesmysly jako většina chasníků o egoistickejch bonzácích, naprostejch to sviních, který by bylo nejlíp všechny vyhubit. Mluvil o tom, že donášeli i věci, který se netýkali jich, třeba politický. Mluvil o tom jak, když někdo bonzoval, tak ho všichni zmlátili mejdlem zabaleným v ručníku a do konce vojny už si neškrt, byl úplnej vyvrhel mezi samými partyzány. Taky říkal, jak si potom házeli špagát. Mluvil o jednom kikánovi, kterej něco nabonzoval, velitel ho přeřadil na útvar plnej kriminálníků včetně vrahů a tam ho jako bonzáka ještě týž den popravili bodnutím do zad ve spánku. Všechno to naprosto schvaloval. Taky mluvil o plácání a zde kupodivu mluvil pravdu, tak jak to skutečně bylo, že to byla v podstatě dobrovolná akce. On sám se nechal plácat, ale prej tam byli i takoví, co to odmítli a vydrželi to až do konce vojny jako hadice. Všechna čest. Taky říkal, jak ňákej z Hradů, co měl na vojně problémy s šikanou, je z toho trvale postiženej ještě teď v dospělým věku. Bylo mi z něj šoufl, ale rád sem se s nim bavil, abych mu moh oponovat. Tak sem mu říkal, jestli když někoho nutili dát se poplácat, jestli si náhodou nepřipadali jako komunisti, (když někoho nutili ke spolupráci s StB, To sem neříkal). Na to odpověděl, že chápe, že sem vysokoškolák, a že se na to dívám asi jinak, ale, že to byl jejich režim, kterej byl svým způsobem spravedlivej, první půlrok museli poslouchat a pak to spravedlivě vrátili mladejm, zvolili si ho přece samotní klucí, tak to tak prostě muselo být. Zase to nechutný chasníkovský přizpůsobování se každýmu režimu. Ach jo. Ráno sem pak jel vlakem z Velenic do Dvorů. Seděl tam ňákej vyžranej chlápek se ženskou a veledůležitě jí říkal: Svině, to chce smrt. Jedině smrt. Ne přelomu ledna a počátkem února 2007 vyhrožování gradovalo.

4.18. Tak mě prej utopěji po cestě z práce

Chodili sem s kolegama na obědy do restaurace U Jednorožce. Tam sedávali u stolu chlápci: Po obvyklým: Honzík, svině, šmejd, ještě říkali: Zemře, Stejně zemře, Umře. Pak sem vyslechl jakési úvahy o tom, jak by mě měli zlikvidovat. Jednou mluvili o zastřelení, jindy se ozývalo: Kdyby ho srazili z kola…Kdyby ho postříkali tim sprejem… Jak by se vydržel dlouho bránit? Měli by ho utopit…To by se vůbec nemoh bránit, sotva 5 minut…Až pojede do práce. To už sem dostával strach, utopení musí bejt fakt hnusný, tak sem si říkal, když oni na mne sprejem, tak já ně kyselinou, aby měli po mej smrti aspoň na mne památku v podobě vypálenejch očí. Tak sem si v práci natáh stříkačky objemu 20 ml kyselinou solnou a nosil sem je po kapsách.

4.19. Že by už smečky cti na Slovensku měli někoho na svědomí?

Jindy zase v restauraci U Kapra říkali při pohledu na mne: Honzík, to je konec, to je úplnej konec. Potom tam začali dva chlapi rozebírat asi ňákej případ, kterej se skutečně stal: Ten dopad tenkrát takhle… Utopili ho…Jako ten jeden na Slovensku…ňákej Hušák. Tak sem si říkal, jestli neprobíraji ňákej případ z doby bolševismu, jak mazáci nebo tajná policie ňákýho bonzáka oddělala utopením. Je pravda, že na internetu sem se dočet, že mazáci běžne někoho zamordovali utopením v bazénku, kterej bejval součástí některých kasáren. A nikdy se nic nevyšetřilo.

4.20. Co kdyby mě oddělali Hnědočeši během mé návštěvy v Ústí nad Labem? Aspoň by si vydělali

Pak sem jel do Ústí nad Labem dělat tam na Univerzitě J. E. Purkyně ňáký pokusy. Trocha sem se bál, říkal sem si, kdyby mě tu dali oddělat ňákým kikánským dežou, tak by si deža přišel určitě na celkem slušný peníze, na který je jinak línej dělat. Běžné události budu popisovat jinde.

Co mě zarazilo, že při vystupování z vlaku byl u dveří železniční policajt a do služební vysílačky oznamoval potichu, že jsem to sotva ale přesto zřetelně slyšel: Svině. První noc sem se stavil v takovej celkem slušnej restauraci. Seděli tam ňáký mladý sportovci. Slyšel sem od nich: Tak co, už ho zabili? Ješte ne? Smáli se při tom. Druhý den mne náš spolupracovník vytáhnul ke krátké prohlídce centra města. Centrum je vskutku hodně odlišné od jihočeských měst. Šel proti mně kikánskej kluk, tak 16 let, a hlásil: Zabít. Tak sem mu odpověděl: Tebe zabít, komouši. Pak sem šel takovou postraní uličkou u hlavního náměstí a proti mně šly dvě baby ve středním věku a povídali přímo proti mně: Tři roky tu už běhá a ještě ho neoddělali. Cestou zpět již byla tma a musel sem jít přes neosvětlený městský park. Kudlu sem měl v ruce. Náhle za mnou přes křoví vyběhli dva mladíci a běželi chvíli jako ke mně volaje přitom: To je svině, tak čuráci jo. Strach z možnýho napadení mne rychle přešel. Pravděpodobně to byli ňáký civilisti a jenom mne chtěli postrašit. V univerzitním bufetu sem totiž ňákýmu civilovi (studentovi) vynadal do civilních čuráků a aby se neplet do věcí, kterejm nerozumí (vojně). To studentíky asi hrozně rozlobilo. Večer sem se stavil na pivo už po setmění v jednom hrozným rohovým pajzlu. Dědcí, co tam seděli u stolu mne samozřejmě dobře poznali a provolávali obvyklá hesla. Pak sem slyšel: Je to šmejd, měli by se ho zbavit. Tady takovej…ten by si vydělal. Když sem se vraceje stál už před budovou kolejí, šel kolem mladík s holkou a sděloval jí a to sem slyšel nabeton, je to přesná citace: To je svině, toho oddělaji. Pak sem se byl ještě projít potmě, kudly sem měl stále připravené k akci. Cestou sem potkal mladýho cikána v koženej bundě a koženej čapce. Na druhej straně sem si říkal, že pokud mne chtěji oddělat, tak v Ústí by se asi našlo nájemných vrahů dost, ale přece sem tu jen na pár dnů, tak tu namaji zmapovanej můj pohyb a neměli by moc času připravit pořádnou akci.

4.21. Asi si ze mě dělaji jen prdel

Jednou sem seděl v pivovaru v Třeboni. Zrovna se tam v pátek scházeli helikonkáři. Dva dědci u stolu se spolu bavili. Jeden říkal: Honzík, svině, zemře. A druhej na to: Ale nezemře, nemel, ještě tomu bude věřit.

4.22. Co bys tomu jako svobodník v záloze řek, abychom Šmejda dali oddělat?

Jindy sem tam seděl u stolu a u sousedního stolu seděl takovej vyšší mladej kluk s tlustým dědkem. Měli rozhovor, z jehož úryvků, bylo to totiž blbě slyšet, sem vyvodil, že by mě nejradši zabili, že tu v Třeboni se ten chlap může obrátit na někoho, kdo mě oddělá. Chlápek se ještě obrátil na mladíka s otázkou: A co bys tomu jako svobodník řek? Takře mluvili o vojenských hodnostech. Mladík ještě říkal dědkovi, že mě zrovna chtěl vzít autem, což byla pravda, protože, když sem šel potmě z Opaťáku do pivovaru, tak mě doopravdy někdo chtěl svézt, ale já sem nešel, páč by mě mohli v autě lehce zamordovat. Po návratu do Jižních Čech sem běžně slyšel většinou za zády: Zemře. Umře.

4.23. Tajemné výhružky v práci a v hospodě

V sobotu 3. února jsem v hospodě U Nekutů mluvil s kamarádem o vojně. Říkal sem cosi o stbáckejch praktikách a taky sem mu říkal, o tom, co mi říkal ten chlápek na Hradech o tom kriminálníkama zavražděným cikánovi – bonzákovi. To asi některý moc nasralo. Já s tim přitom vůbec nepočítal. V pondělí sem jel jako obvykle do práce. Teď už si nepamatuju, přesně, co se stalo v Po, Út nebo ve St. V práci sem slyšel, jak studentka u počítače ve vedlejší místnosti říká potichu: Honzík, umře. Asi se zrovna koukala na internet s tématikou Šmejd wanted. Jedna baba na mne měla zase ňáký obvyklý hlášky, tak sem jí sprostě, pološeptem, ale tak, aby to slyšela, poslal do prdele. To jí tak rozčílilo, že sem pak z vedlejší místnosti slyšel. Svině, chcípne, stejně chcípne. Pak sem zase byl na obědě v restauraci a tam sem slyšel: Stejně umře. Taky sem slyšel: Zemře. Na to sem se před ostatními, kteří to taky slyšeli, nahlas úplně rozchechtal, přišlo mi to totiž srandovní, že mi kvůli ňákej hovadině vyhrožujou 3 roky po vojně před studentama – civilistama smrtí. To studentíky totálně vyvedlo z míry a byli naprosto překvapený, že se tomu směju. Ale nic sem neříkal. Když sme čekali na autobus z Třeboně – Řevnice zpět na ústav, pobíhal tam malej tak 5-letej kluk, smál se na mne a naznačoval, že se střílí do hlavy. Tak sem si říkal, doufám, že mne aspoň zastřeleji, utopení by bylo horší. Když sem pak procházel branou ústavu, přidala se ke mně a ještě k jednej holce jedna baba – zaměstnankyně ústavu a povídala k tej holce: Když si zvolil smrt, tak smrt, asi to tak bude pro něho lepší. Pak sem zase zaslech rozhovor jedný baby se studentama v sousední místnosti: Já se ho tady snažím…všichni se snažíme, ale s nim nic nenaděláš. Zemře. Myslíš, že by se mohlo stát, aby to nevyšetřili? Studentka se ještě s ostaníma studentama bavila přede mnou a zase v tom lítala slova jako: Zemře a tak. Přitom ještě řekla: Jeden pracovník ústavu prej našel na internetu seznam lidí, který sou to ochotný udělat. Že by dali na mý vrahy inzerát, no pochybuju. Je pravda, že za takovejam hláškama o mým zavraždění pak po nějaké chvíli se smíchem dodávali: Srab. To nasvědčovalo tomu, že mne jenom strašeji a mají srandu, jak se bojím o pravé podstatě vojny mluvit. V Po sem jel domů vlakem a ve vlaku mne obvyklým způsobem provokovala ňáká mladá baba, tak sem jí pološeptem odvětil: Zaplať pětikilo jako ty tvý kamarádi.

4.24. Klaus, vrchní velitel ozbrojených sil, mne odsoudil na odpis

Ve zprávách toho dne ukazovali Klause, jak je zrovna v USA s hokejistama. Klaus šel po ňákej chodbě směrem dozadu k ňákým hokejistům a zřeteleně polohlasem povídal: Ten Honzík, to je fakt svině, to je fakt svině.

4.25. Definitivně na odpis

Druhej den sem jel do práce přes Jindřichův Hradec autobusem. V autobusu sem zaslechl rozhovor poměrně z dálky: Honzík, svině, zemře, ten už to má spočítaný, ten už je teď mrtvej. Jeho táta se o něj vzal…

4.26. Leda, že by utek v přestrojení

Ve středu už sem radši jel domů dřív, asi ve 3 hodiny a vzal sem to po hrázi Opaťáku. Říkal sem si, kdybych to vzal po silnici, třeba by tam na mne už číhali. Ruku sem měl v kapse na stříkačce s kyselinou. Viděli mne kolegové z práce s tou babou, co sem ji potkal u brány, a smáli se. Bylo jim asi jasný, proč jedu najednou po hrázi a proč mám ruku v kapse. Měl sem v plánu v nejbližších dnech buď dál chodit do práce nebo i potenciálně zdrhnout v noci někam za hranice, ale spíš to druhý. Na nádraží na mne mile promluvila místní socka, která předtím po mně volávala: Fuj. Určitě tím chtěla dát nejevo, že už je to jenom poslední milost k odsouzenému před popravou. Ve vlaku do Veselí sem slyšel: Honzík, ten už to má spočítaný. Ve vlaku z Veselí do Řečice seděl takovej holohlavej dědek s babou a povídal jí, myslím, že mu ukápla slza, nebo to umně předstíral, takovým pohřebním přirdoušeným hlasem: Honzík, ten už je teď mrtvej, leda že by utek. Ale jak, když už ho tu každej zná. Leda by musel v přestrojení… Pak tam byl ještě jeden dědek, co jezdí dál za Řečici, kterej už měl na mě taky spoustu běžných hlášek. Slyšel sem jak říká sousedovi: Honzík, ten už to má spočítaný, pudu mu na pohřeb, to bude pohřeb…

4.27. Blázni, chudáci, si taky přihřejvaji polívčičku

Tak sem to doma všechno vyklopil a rodiče mi zařídili blázinec. Po příchodu do blázince říkali blázni: Honzík, zemře. Holohlavej a tetovanej zřízenec na to odpověděl: Ale ještě ne teď. Jednou sem tam na chodbě zaslech: Tři roky sme si mysleli, že je to on a on to nakonec není on.

Jak mě otravovali blázni, to bylo ještě odpornější tím, že to byli právě blázni. Jednou sem ležel na posteli a u dveří se blázni bavili asi tak: Kdyby měl čest, tak by se zastřelil. Pak se taky blázni bavili, kdy už mě konečně zabijou a shodli se na tom, že to bude ještě tak 2 až 3 tejdny trvat, než se dostanu zpět do Třeboně a Nových Hradů. Takže moc dobře věděli, kde dělám. Jednou se na chodbě zřejmě jeden mladší blázen zaměstnáním truhlář, zase rozloboval: Zabít, zabít, kdy už ho konečně zabijou. Starej dědek trpící nespavostí mu na to odpověděl: Koho bys chtěl furt zabíjet, kdyť to není on. Jednou si tam přivolali policajty na zpacifikování ňákýho odbojnýho blázna. Přes dveře sem slyšel úryvky hovoru z chodby: Honzík, dejte nám vědět, až pude odtuď. Jo, my Vám dáme vědět. Když příde rozkaz zlikvidovat, tak zlikvidovat.

4.28. Vejšplechty, který sem slyšel po návratu z blázince

Po návratu z blázince sem ještě občas, ale už velice málo, slyšel po hospodách: Honzík, umře. Jeden dědek, co sedává U Nekutů, seděl jednou na Pecáku a povídal vedle sedícímu dědkovi. Honzík, toho nemám rád, umře. V Černovicích u Tábora v hospodě U Sokolovny jsem slyšel zdálky rozhovor mladých lidí: Honzík. Co s nim? Umře. Ale ještě to není jistý V Mnichu za Deštnou už sem vyšel z hospody a u venkovního stolu pod oknem jsem přes okno zaslech z hospody: To je ten… Umře. Jo? To mě celkem vzrušilo, protože ti, co to řekli, museli počítat, že tohle tak lehko neuslyším. Takže to nemuselo být určeno jen k postrašení, třeba to mysleli vážně, a nebo jim to někdo nakecal a oni tomu věřili a přáli mi to.

5. Šmejd wanted v televizi

5.1. Proč dali Šmejda do televize?

Myslím, že již to bylo po tom, co sem se po více než 3 letech od mazlákovýho incidentu 3. října 2006 přiznal kolegovi o mým bonzování, co sem zjistil, že Šmejd wanted už je i v televizi. Cílů týhle akce bylo určitě několik. Chtěli mi dát vědět, že už o mne ví celej národ a taky skoro celej svět, že se už nemůžu nikam vypařit a tak uniknout. Zároveň proti mně štvali celej národ a k tomu využívali význačných osobností jako politiků, vojáků, umělců, sportovců, cizinců i obyčejnejch občanů. Občas tam byly o mně i pozitivnější zmínky. Několik příspěvků vyzdvihovalo, že mám odvahu říkat veřejně pravdu o takových svinstvech, který se na vojně děli. Jiní mi chtěli dát najevo, že dalším zveřejňováním pravdy si jenom seru do vlastních bot a že o to národ nestojí. Taky tam byly výhružky, který mohly bejt myšlený taky jako varování, kde mi vyhrožovali likvidací. Všechny příspěvky byly pronášeny polohlasem, tak aby jim nebylo úplně dobře rozumět. Příspěvky se omezovaly pouze na pronášení hesel jako: To je on, Honzík, Svině, Šmejd. Hesla byla pronášena za větami, které se týkali nějakých situací, které měli spojitost s mojí osobou.

5.2. Tak sem zjistil, že sem už i v televizi

Poprvý sem si všimnul, že už sem i v televizi, když běžel pořad Česko hledá superstar. Byl tam Klezma (taky byl na vojně, jednou o tom mluvil v televizi) s Hejmou. Ňáká holka chtěla dát napít. Tak jí dali napít z pet-láhve. Klezma prones: Tak to si tady rovnou můžeme zřídit bufet. Nato Hejma utrousil: To je on. Hejma reagoval na slovo bufet, které taky značí druh šikany na vojně v dobách komunismu, kdy myš musela poskytovat jídlo a pití svýmu starýmu.

5.3. Hvězdou v Superstar

V Superstar dále bylo o mne nejvíce narážek ze všech televizních pořadů. Někdo třeba řek: To je on. Tak se zeptali Hejmy, na co myslí a on říkal: Ale jenom sem si vzpomněl na jednoho debila, takovýho somráka. Finalisti včetně Drdy a jedný holky provolávali ve svých příspěvcích ukazujících jejich život hesla: Fuj, to je Honzík, Svině, Šmejd a další běžná hesla. Potom Drda při doporvodném provolávání takových hesel mluvil o tom, že se narodil v jihočeským kraji, přitom je z Varů. Když se blížilo finále Superstar, tak fanoušci křičeli, kdo je podle nich superstar. Jedna skupina sedící v zadních řadách křičela: Šmejd, Honzík.

5.4. Tak sem prej chytrej a podle blbečka Šebrlů i hezoun

Pak byla vědomostní soutěž mezi Čechama a Slovákama. Ňákej Slovák se tam ptal, jestli je v Čechách někdo, z koho si všichni dělaji srandu. Dostal odpověď: To je on. Stejně to dopadlo, když se ptali, kdo je nejchytřejší Čech. Pak někdo o někom říkal, že je hezoun. Magor Šebrlů , armádní sportovec, řek: To je on. Tím mne blbeček nasral, páč tenhle nesmysl mi podkuřovali kdysi dávno tak od základky do vysoký. Možná si někdo myslel, že, když sem poněkud nevšímavý, což si mnozí vykládali jako aroganci, tak to bude proto, že si o sobě myslím, že sem hezoun a můžu si to dovolit. Je to úplnej nesmysl a pěkná žumpa. Asi mne některý spolužáci z vejšky pěkně pomlouvali na internetu. Blbeček – silák Šebrlů tak chtěl národu podkouřit, že asi budu ňákej hezoun – slaboch.

5.5. Disidenti vzkazují: Honzíku, ty svině, nespojuj mazárnu s komunismem

Když sem mazárnu spojoval s komunismem, tak zašli za disidentama a požádali je, aby taky proti mně vystoupili, tim mě srazili na kolena a národu podkouřili, jaká sem svině, když to svaluju na komunismus. Chtěli ukázat, že šikana je naprosto apolitická. Taky možná chtěli národu podkouřit, že vojenský bonzáctví může snadno sklouznout k režimnímu udavačství. Tak např. v úvodních záběrech pořadu Ženy Charty 77, se dívaly bejvalý chartistky společně na mobil nebo na ňáký fotky a říkali přitom: Honzík, to je svině, šmejd. Pak jedna z nich mluvila o tom, jak je chtěli komunisti vyštvat za hranice a dodala: To je on. Takže je možný, že mě lidi v republice chtěli vyštvat za hranice jako vojenskýho bonzáka, odpad, který nemá právo žít mezi těmi správnými vlastenci. Jindy zase nějaká z nich mluvila o tom, jak někdo žil bez střechy nad hlavou a se smíchem dodala: To je on. Asi věděli, že jsem svýho času na vejšce byl bez koleje a bydlel sem po zaplivanejch ubytovnách a kamrlících, kde mi pištěly myši za hlavou. Tak to by teda byli fakt dokonale informovaný. Nejvíc proti mně vystoupil ve zprávách herec Landovský řka: Ten Honzík, to je ale svině, to je svině.

5.6. Vrcholní politici mě vyřazují z náruče národa

Taky proti mně vystupovali politici. Při parlamentních debatách u mikrofonu a na chodbách v budově parlamentu jsem zaslechnul od politiků hesla jako: Honzík, To je on, Svině, Šmejd. To sem tam slyšel např. od Topolánka, Paroubka, Schwarzenberka, Klause. Rath o mně říkal: Srab. Jednou ukazovali, jak Paroubek přichází k Topolánkovi, kterej sedí s Bursíkem u stolu, na jednání o sestavování vlády. Paroubek přicházeje ke stolu pronesl: To je on, pak podal Topolánkovi ruku a řekl barytonem: Svině. Topolánek na to odpověděl: Svině. Nakonec se přidal se smíchem i Bursík. Vypadalo to jak podpis dohody o mým odsouzení k odpisu vrcholovejma politikama našeho státu. Taky o mně mluvil Klaus. S tim už jsem si jednou potřás rukou jenom proto, abych se dozvěděl, jestli akce Šmejd wanted prorostla již až na Hrad. To už sem probral jinde. Klaus o mně 5. února, když byl za našema hokejistama v USA, mluvil takto: Ten Honzík, to je fakt svině, to je fakt svině. Klaus jako politik vyznávající praktickou politiku včetně různejch neférovostí určitě není zrovna nadšen tím, že říkám pravdu o vojně, páč se tam určitě sám naučil mnoho dovedností z oboru jak ovládat a řídit lid. On sám několikrát veřejně se zalíbením mluvil o svej službě v armádě. Je na mne naštvanej, že dělám republice ostudu. Čunek jednou říkal: To je on, potom co mluvil o někom, kdo má odvahu říkat o nepříjemných tabuizovaných věcech pravdu. Jinak o mně na chodbách parlamentu provolával obvyklá hesla. Havel jednou řek: To je on, když mluvil o tom, že sou lidi, který přišli na to, že rozdíly mezi lidma různejch národů nejsou zas tak velký, jak se na první pohled zdají. Tím měl asi na mysli můj vědecký internacionalismus. Zahradník, s kterým sem si taky podal ruku, řek v televizi: To je on, potom co mluvil, že někdo říká to, co by již říkat neměl.

5.7. Představitelé ozbrojených sil reagují na mé názory o spojení mezi mazárnou, mafiánstvím a paramafiánské mocenské struktuře státu

Taky o mně mluvili policajti, vojáci, různí bojovníci, příbuzní špiónů, popravčí ve věznicích. V jednom pořadu mluvil ňákej policajt, že lidi se bojeji policie jako ňáký temný mafie a nemaji k ní důvěru a pak dodal: To je on. To sem slyšel dobře nabeton. Tím měl na mysli moje názory o významu mazárny pro vytváření mafiánského prostředí v řadách policistů. Že tim prostě straším lidi. Z řad našich letců stejně tak jako ze skupiny našich vojenských policistů působících v mezinárodní brigádě se základnou v Polsku se ozývala obvyklá hesla. V pořadu Udělám cokoli mluvil major Marhoul, že sou rádi, že armáda je už profesionální, že tam žádný idealisti nepatřeji, že nemaji o každýho zájem, že ten, kdo šel na vojnu, tak si to měl nejprve pořádně rozmyslet. Moderátor pořadu k tomu dodal: To je on. Redaktoři ČT pak zřejmě nabádali různé cizí bojovníky k provolávání různých hesel. Tak např. skupina Palestinců demonstrujících proti Izraeli křičela na ulici: To je on, a metala přitom kameny. Jindy zase afgánští vojáci jedoucí na tanku se smíchem křičeli: To je on, Honzík. Z těchhle scének sem měl fakt upřímnou srandu, když mi přiřadili úlohu „celosvětově uznávaného bojovníka“. Jindy zase afgánští velitelé mluvili o terorismu a krvavém tradičním vyřizování si kmenových sporů. Mezitím polohlasem říkali: To je on, Honzík, Svině. To na mě působilo tak, že Afgánci, kteří jsou zvyklý na tradičním zákonem pevně dané krvavé odplatě za nějaké porušení pravidel, vysílají do České republiky duchovní poselství, že si to tu mají se mnou vyřídit v rámci posvátné mazácké (celosvětově platné) vojenské ideologie.Husí kůže mi vyskočila při následujícím vstupu. Když v Londýně zavraždili špióna Litviněnka, tak jeho příbuzní mluvili pro Českou televizi. Jednak řekli, že Julius Fučík říkal: Lidé bděte. Proč si zrovna vzpomněli na ňákýho Čecha, že by narážka na mou osobu?! Pak sem ještě v jejich anglickém projevu zaslechl jakoby: Honzík, to je on. To je svině. Tak sem si řek: A jéje, tajná policie mě oddělá jako zrádce národa, tak jako oddělali putinovský Rusáci zrádce Litviněnka. Pak jednou ukazovali popravčího mistra v ňákej americkej věznici. Mluvil o popravě a takovým temným pohřebním hlasem mezi to vsouval: Honzík, to je svině, to je on.

5.8. Vojna je všude stejná aneb cizinci podporují bratry Čechy

Pak o mně mluvili běžní občané cizích států a naši občané v zahraničí. Obzvlášť rád mě měl Lábus a spol. v pořadu Cestománie. Když byli v Číně, tak tam celá řada Číňanů, např. jeden takovej na orientální loďce, provolávala obvyklá hesla. Kamarád zřejmě dal na internet informace o mojem obdivu a mých názorech na Čínu a čínskou mentalitu a o tom, že bych tam chtěl dělat. Číňané se asi smáli mým často naivním představám o životě v Číně. Jindy zase říkala: To je on, mladá Číňanka, kterou ukazovali jako prototyp moderní ženy užívající si konzumu. Jindy zase byli na Giblartaru. V jednej štole tam byl Gurk ve vojenskej uniformě. Lábus řek: Fuj, šmejd. Pak ňákej chlapík v USA se smíchem vyřvával: To je on.

Taky o mně mluvil jeden černej týpek ve Venezuele, kterej bydlel v ňáký slumový čtvrti. Pak mluvila ňáká mladá Bosenka o tom, že by bylo třeba víc lidí, který by pravdivě popisovali mechanismus rozpoutávání válek a dodala: To je on. Taky o mně mluvili na setkání vůdců všech světových náboženství. Katolíci dělali při vyslovování obvyklých hesel nade mnou znechucený ksichty a budhisti se chechtali.

Pak byl katolickej kněz Halík jednou v Kambodži. Potom řek: Tak, když už tady jednou sme, tak jim tu uděláme malou rozvojovou pomoc, a vzal si koště a začal zametat budhistickej chrám. Přitom řek: Fuj, Šmejd. Tím zřejmě narážel na to, že sem říkal, že bych šel pěstovat houby do Afriky tak napůl v rámci rozvojový pomoci. Tak mi asi vzkázal, že na moji pomoc od vyvrhele každej tak akorát sere. Taky to, že mý představy o pomoci sou naivní. Pak říkala jedna mladá Estonka: To je on. Tu ukazovali v souvislosti s internetovýma volbama.

6. Doslov

Už Pepík Goebelsů říkal, že stokrát opakovaná propaganda se stává nakonec pravdou. Milióny štváčů se snaží ostatní přesvědčit neustálým opakováním hesel (To je on, Honzík, Fuj, Svině, Kšunt a dalších), že sem byl na vojně ňákej chudák – slaboch a tak mne ostatní šikanovali a já to nevydržel a bonzoval sem. Jak už sem řek výše byl sem poslední nezapitej mezi samými už dávno zapitými, takže, že bych byl šikanovanej slaboch, je asi pěkná blbost. Ale desettisíckrát opakovaná propaganda, tej nakonec vojny neznalý lidi budou nakonec věřit. Spíš mě chtěli přesilou srovnat, abych přestal vyčuhovat nad ostatní. Je pravda, že kdybych neparabonzoval (Nepovažuju se přímo za bonzáka, protože sem byl k bonzování donucen (nezbyla mi jiná cesta), když jsem nechtěl šůrovat.), tak bych si musel vybrat mezi možností nechat se zapít (dát se povýšit na mazáka) nebo každodenně těžce bojovat, abych se stal pravou hadicí. Třeba bych se taky nakonec nechal zapít, kdož ví a dneska bych byl pravým chasníkovským partyzánem. Každopádně proto říkám, že mazácké zapíjení je třeba taky nakonec lidsky pochopit a spíš mazáky litovat, za to, že se nechali (museli nechat) (nakonec) zapít. Měli fakt těžkou volbu mezi mazáctvím a hadicovstvém. Jestliže mi ale veteráni, z nichž 99,7% patří k zapitcům (mazákům) již 4 roky neustále otravují život, nelze se domnívat, že budu o pravej zapiteckej podstatě vojny mlčet (snažil sem se mlčet už dost dlouho a se zájmem sem sledoval, jestli se bude něco dít, jesli jako veteráni sami přídou s nějakou iniciativou) a říkat, že oni byli ty správný chasníci, co vydrželi, co já sem nevydržel a žádný zapíjení (finanční vydírání) neexistovalo. Řeknu tu prostě, jak to skutečně s tím deviantním vyděračským režimem bylo.

Proto vám dávám návrh, aby vy (zapitci) ste o svej vojně řekli, jak to skutečně bylo, a že všechno to svinstvo se absolvovali s vědomím, že bonzování se nesmí a je k ničemu, jako by ste byli na vojně ve válečným stavu (třeba v zajetí). Vše jste proto činili pro vyšší cíle.

A já řeknu, a to byste měli vy tupci uznat, že mě to všechno (mazárna) připadalo jako naprostá parabolševická hovadina, že sem jednoduše sloužil zákonu naprosto demokratický země v dobách míru a aspoň sem se zasloužil o zrušení mazláku, což nakonec bylo dobrý i pro ostatní myši. To byste taky mohli uznat.

A budem fifty fifty.

Ale jesli mne chcete furt srát, tak mě klidně serte, já na vás a vaší posvátnou krávu (nejsvětější vojnu) stejně z vejšky seru, mě stejně prdlajs zlomíte. Tak zdar.

Hněv lidu směřujte na: les.hoven@seznam.cz